SARDINIE - AMORE MIA

Hanka Hefnerová

30. 4. – 10. 5. 2009

V neděli na odpadkyádě v Tisý se s Petrem dozvídáme, že člen letošní sardinské výpravy si akorát zlomil nohu (nešťastník), a tak rádi přijímáme dvě horký a nejistý místa v autě. Vše dobře dopadlo a ve čtvrtek už spíme v Arcu a v pátek trochu popolézáme před večerním trajektem z Livorna do Sádrošky. Na lodi se seznamujeme s ostatními členy výpravy  - fajn pohodáři z Děčína včetně dětí Johanky a Honzíka.

První navštěvujeme oblast Buchi Arta, sektor je asi 100m od našeho čecho campu, který kromě nás okupují i nádherně pruhovaná selátka.  Lezení je tu fakt parádní, dlouhý a kolmý kompaktní stěny.  S Honzíkem (15 let) si tu dáváme své první 7a a dobře nás to motivovalo a nabudilo k těžším výstupům.

Ráno se přesouváme do Monte Oddeu, kde jsem strávila s Jířou, Maruškou a Štěpánem nádherný 4 dny, a tak moc vzpomínám a těší mě, že díky tomu teď můžu děčínskejm průvodčíkovat. Vybíráme si cestu Vivat  6c, 230m. Hned v první dýlce jsem zřejmě trochu odbočila a asi v polovině to vzdáváme, protože to začíná být dost ošklivý a nestabilní.  Koukáme ještě, jak se daří klukům v cestě La mia Africa 6c.

Večer  jsme si s Petrem vyšli na romantickou procházku údolím, až nás lapli místní pastevci a zlákali na domácí čerstvou grappu a víno. Provedli nás tradiční výrobnou sýra a špeku a pořád se nám smáli, že stejně ničemu nerozumíme. Však ta lahodná pálenka prolomila i jazykovou bariéru, a když odcházíme, našlapuju jak slepej kůň. Později se z historie dozvídáme, že ještě v 70. letech se tu i mimo vendety (ta byla běžná) lidé občas záhadně ztratili nebo byli zamordováni.

V Baunei se zastavujeme v sektoru Villagio Gallico, mezitím, co si ostatní užívají restday na nedaleké písčité pláži.  Objevujeme tam nádhernou linii 7a, co vypadá jako kolmá kaskáda ledu, nejtěžší místo se zcela nečekaně objevilo asi dva kroky pod řetězem. To samé nás potkalo i v dalších cestách, takže asi nějaký místní fenomén.

Na večír se přesouváme do hlavního cíle výpravy – do Jerzu. Je to krajinově velkolepá oblast ve středozemí, zůstáváme tu 4 dny. V jednom z odlehlých parčíků bylo vybudováno poutní místo, klidné, čisté s pitnou vodou a krytou terasou alespoň tak pro 50 lidí. Je to naše soukromá hacienda, máme tu veškerý komfort a klid, který si lze jen přát.

Navštěvujeme sektor L´Isola Del Tesoro a Castello, materiál je trochu jiný, Péťovi se moc nelíbí a mně skvěle sednul. V závěru dne se nechávám od Péti vyhecovat a pouštím se do 6c v kolmé stěně po maličkých chytech, je to krásná cesta a náramně si jí užívám.

Pallazzo D´Inverno bylo skutečně inferno, všechny cesty pekelně těžký. Petr zkouší hranu za 8a, v posledním kroku vynechal jištění, aby se nevyčerpával a jako na potvoru si hodil jedinou tlamičku za celou dobu. Večer si necháváme  záměrně ujet auto a vracíme se pěšky. Fantazie pracuje na plné obrátky a my jsme najednou sami dva uprostřed africké divočiny. A když ji asi po dvou km zdoláme a vylezeme z křoví, přecházíme do Mexika, obklopují nás stolové hory, dokud nedojdeme do španělské haciendy. Krásná Sardinie – má mnoho tváří.

Po 6 dnech vydatného lezení už prstíky vyžadují odpočinek, tak vyhlašujeme den ve znamení válendy u moře a s tím spojenou návštěvu místní stáčírny vín. Prsty se sice zmátořily, ale všichni jsme se totálně spálili a vrátili se z restdaye zbití jako psi.

Na poslední den se přesouváme do oblasti Cala Fuili. Je to atraktivně vyhlížející lezení na pláži, ale to nejhezčí je až na samém konci kaňonu, daleko od pláže. Petr tu obdivuje pěknou Francouzku bojující v 7a, tak se mě zmocnil vlčí instinkt a pouštím se do obrovského převisu  6c. Je to přesně typ cesty, který nemám ráda, a který neumím. Silový, dlouhý, povinný chyty a dolez přes břicho za spoďáka, dlouhej zdvih do pidi chytků. Překvapilo mě, že to nebylo zas až tak strašný a že se takových cest nemusím bát, ale naopak je zkoušet, a tak zkouším ještě o stupínek víc 6c+ a to sedlo úplně skvěle. Sardinie se s námi rozloučila, jak nejlépe mohla.

Balíme se na cestu na trajekt, ale strašně moc se nám chce zůstat!