Poslední slanění Horoklubu Chomutov

Jířa Šťastný

Konec lezecké sezóny roku 2009 se sice koná v sobotu 7.11.2009, ale většina členů přijíždí do hospody U lípy ve Velichově již v pátek večer, protože na tento den byla ohlášena oslava narozenin (mých a Svinči).  Postupně se nás schází asi třicet a za doprovodu výborné kapely „Petr Kalandra memory band“ oslavujeme naše nevýznamné životní jubileum do časných ranních hodin.

V sobotu ráno se nikomu moc nechce vstávat, ale jelikož přijíždějí další členové klubu, není nazbyt.  Opět se přesouváme na sál do hospody, kde si dáváme snídani a připravujeme se na dopolední hru, jejíž organizace se letos ujaly Deivina s Hankou.  Po desáté hodině již jsou všichni občerstveni a tak se přesouváme na zahradu vedle hospody, kde holky rozdělují všechny přítomné na dvě družstva, zhruba po dvaceti členech. Každý člen dostává pásku buď s půlitrem nebo panákem, podle toho, za jaké družstvo bude soutěžit.

První soutěž se odehrává hned u hospody a jejím cílem je doběhnout s koštětem na značku, zde se několikrát zatočit a pak doběhnout zpět a předat štafetové koště dalšímu členu družstva.  Je vidět, že holky to s koštětem opravdu umí a některé s ním doslova letí.

Následuje přesun celé (skoro 50-ti členné skupiny) na louku k řece, kde následují další soutěže.  Pro první z nich se družstva řadí do dvou řad, jednotliví členové se chytají za ruce a cílem soutěže je přesunout obruč z prvního člověka na posledního bez pomoci rukou, což je místy velmi zajímavé.

Další soutěžka se jmenuje „Evoluce“.  Všichni soutěžící se mění na slepice a jejich cílem je postoupit ve vývojovém žebříčku nejprve na psa, potom na opici a nakonec se vrátit zpět do člověčí podoby.  Toho mohou dosáhnout tak, že když se potkají s tvorem ve stejné vývojové fázi, střihnou si a vítěz postupuje do vyššího vývojového stádia.  Musím říct, že jako nestranný pozorovatel jsem se při focení nesmírně bavil a připadal si jako ve zvěřinci.

Po ukončení této soutěže se opět přesouváme, tentokrát na louku nad vesnicí.  Další soutěž je prověrkou fyzické kondice, protože jejím cílem je přesunout celé družstvo do cíle na zádech soutěžících.  Zkuste si hodit na záda stokilového chlapa a odnést ho k další metě, když sami vážíte padesát kilo i postelí.  Opět velmi zajímavé a poučné.

Při další soutěži střídá hrubou sílu intelekt.  Každý soutěžící dostane na čelo číslo, takže vidí čísla ostatních, ale ne to vlastní.  Cílem hry je uspořádat všechny členy do trojic tak, aby součet čísel v každé trojici byl sto.  Nevěřil bych, jak rychle je to možné nakombinovat.

Tím venkovní soutěžky končí a všichni se přesouváme azimutem přes louky ke svahu nad vesnicí, kde je mezi trávami ukryt kousek skály.  Pája se hrdinsky navazuje kolem pasu na konopné lano a jištěn Párkem přes rameno stoupá vzhůru.  Nahoře obhazuje vývrat a dobírá Párka a následně i Deivinu.  Ostatní to raději obchází okolo svahem, protože skála není z nejpevnějších a navíc je pěkně zarostlá.  Pak již všichni slaňují na Dülfera dolů, občerstvují se a postupně se vrací zpět k hospodě. 

Tady se koná ještě jedna soutěž.  Ke stromu je přivázáno gumové lano a soutěžící se snaží jej co nejvíce natáhnout a dosáhnout s ním co nejdál.  Na vlhké trávě je to chvílemi velmi zajímavé.

Když už jsou všichni dostatečně zablácení, přesouvají se do hostince, kde je teplo, sucho a dostatek jídla i tekutin.  O večerní zábavu se již tradičně starají kapely Album a River Band.  V pauzách mezi hraním se opět soutěží.  Asi nejzajímavější soutěží je hádání jmen lidí z portrétů, které nakreslily Hanka s Deivou.  Myslím, že akce se opět vydařila a musím touto cestou ještě jednou poděkovat všem, kteří se na její organizaci podíleli, hlavně ale holkám, které si přípravě soutěží daly opravdu záležet.

Ahoj zase v listopadu.  Jířa