Pochod Klášterec nad Ohří - Tisá

Blahouš Kluc

21. 11. 2009

Minulý rok jsme se šli projít s Pavlem „Bohumínkem“ z Klášterce nad Ohří do Karlových Varů. Bylo to něco přes 40 km, prošli jsme se, pobavili a i přes později namožený nohy jsme věděli, že můžeme zvládnout víc. Už tehdy Pavel nadhodil návrh na pochod Klášterec až Tisá. Abych uklidnil jeho temperament, tak jsem mu na to neobezřetně kývl.

Chyba lávky, něco přes rok uběhl a Pavlovi opět svrbí nohy. Což o to, mně taky, ale jsem si vědom, že jsem za poslední dobu tréningu z různých důvodů moc nedal. Ale co, při nejhorším přeruším.

Na náš úmysl jsem zaregistroval několik reakcí.

Párek telefonicky: „Tak ti chci pogratulovat k pěkně debilnímu nápadu“.

Květa: Neříká nic, jen se usmívá jako na každou chytrotu, která ze mě vypadne.

Svinča: „Znám lidi, který tyhle věci dělaj z lásky a teď i ty, co je dělaj z blbosti“.

Jak povzbudivý :).

21. 11. 2009 stojím na autobusáku v Klášterci a jen lehce po 07.00 h přichází Pavel. Nevím, jak to dopadne, ale rozhodně jsem rád, že do toho jdu právě s ním. Má výdrž a klapačku nezavře. Vycházíme za tmy a chvíli mi trvá, než chytnu rytmus. Taktika je jasná, rozeběhnout se a zastavit až v Tisý. Pomalu pronikáme do Krušných hor a sledujeme východ slunce nad elektrárnami. Párek nám občas zavolá a ptá se, jak se cítíme. Jdeme poměrně svižným tempem. Trochu se zapotíme při stoupání na hřeben kolem Hasištejna. Slunce se schovalo za chmůry, ale je stabilně a my si fakt užíváme podzimní krásu přírody. Za Celnou trochu přemýšlíme, jak dál. Volíme jistotu a jdeme podél dálnice, až se dostáváme na Šebík. Dvacet minut nám stačí, abychom ulevili již trochu bolestivým chodidlům a ramenům. Usušíme pot, vychlamstneme pivko a běžíme dál. Pokračujeme po magistrále. Pořád si máme co říct a nálada je výborná. Míjíme několik rybníků, které jsou schovány mezi jehličnany. Slunko přebírá nadvládu a my si nadáváme, kdo vymyslel tenhle pochod, když by se dalo krásně lézt. Trochu nás deptá, když jdeme několik kilometrů po rovině na hřebeni a ani po X kilometrech nejsme schopni dohlédnout nějakou zatáčku, pouze další horizont. Když míjíme Nový dům, tak cítím, že se mnou není všechno v pořádku. Začíná zlobit pravé tříslo. Přesto slunko nabíjí a krása krajiny nechá zapomenout na všechno. Kilometry ubíhají. Pokračujeme a míjíme bez zastavení Párkův dům. Opět se noříme do lesa a já už vím, že je zle. Nic neříkám, jen se soustředím na další krok. Na Svahový Pavel s ohledem na můj stav nadhodí, že bychom si mohli odpočinout tady, já jsem ale pro Lesnou. Trochu bloudíme, ale nakonec nacházíme správnou lesní cestu. Přijde chvilka pravdy. Těžko se mi to říká, ale pokračuju jen se stisknutými zuby. Pavlík proklíná můj přístup k „netréningu“ a vzdaluje se mi na dohled. Samotnýmu se mi nechce skončit, ale je třeba zvážit i další faktory. Jdeme asi 8 hodin a máme za sebou 40km s batohem v horách. Za chvíli se setmí a výhled na dalších 70km není pro mě reálných. Na Lesné sundaváme pohory a nazouváme náhradní boty. Ach, ta úleva. Žvýkáme pozdní oběd a oběma se nám honí myšlenky v hlavě. Odhaduju, že jsem schopen ujít už jen 20km a sděluju to Pavlovi. Jak to říct?! Zklamání a naše postavy se ztrácí v temnotě při sestupu do Jirkova. Po dalších patnácti kilometrech jsem rád, že máme sestup za sebou, protože sotva nadzvedám nohu. V Shamu dáváme pivko a hodnotíme, co příště.

Pavel: „Já už na to kašlu“.

Já: „Já to chci někdy ještě zkusit, ale v létě, bez batohu, bez pohor a s autem za zadkem, který mě v případě nouze odveze do špitálu“.

Opravdu to bylo „naposled“ Pavlíku :)?

                                                                                       Blahouš Smrtihlav