Nízké Tatry

Na služebku do Vysokých Tater jedu s tím, že si vyberu několik dní na zohavenou, setrvám zde déle a nasbírám něco vlastních zážitků.

Člověk míní, příroda rozhoduje. Po čas vyčerpávajícího dvoudenního školení v „ubohém“ hotelu Patria napadlo nepozorovaně dobře přes půl metru sněhu. Jaro v nedohlednu. I nadále je předpověď počasologů hnusná. Ze zkušeností vím, že se těmto novodobým vyvolávačům deště daří určit pouze stav počasí v danou chvíli a jakákoli předpověď, byť jen na pár minut dopředu je již 50 na 50. Proto se rozhoduji zůstat a prodloužit si tak to nekonečně krásné zimní období blíží se takřka mílovými kroky ku svému konci.

Nechal jsem se kluky vyvrhnout v Nízkých Tatrách někde v polovině Dëmanovskej doliny mylně předpokládaje, že v Nízkých Tatrách přece musí být sněhu míň. Pomalu stoupám zachmuřenou dolinou dumaje střídavě o reálnosti svých plánů přejít část hřebene a o reálnosti dovedení českého předsednictví EU do zdárného konce s takovým materiálem, který je ve vedení naší země k dispozici.

V lyžařském středisku Jasná opouštím silničku, načež po 7 „krocích“ otáčím kormidlo o 180° a plavu ve sněhových srágorách zpět k silnici. Je jasné, že ani podnikem SD a.s. přidělených 25 dní na zohavenou by nestačilo pro výstup na Chopok v takovýchto podmínkách. 10 slovenských europeněz to jistí a již stoupám lanovkou k vrcholu. Kde je vůle a prachy, tam je i cesta.

Pro poněkud nepříznivé počasí je však horní pasáž systému lanochodů v neprovozu. Z Lukové na vrchol je to už jen 400 v.m. Ještě, že vím, že vrchol je stále nade mnou, stoupání od klesání většinou nelze splést. Jinak není vidět a živé duše člověk v té přírodě nepotká. Naštěstí sníh je z hladkého, lyžařsky využívaného svahu sván, alespoň místy, čímž výstup jeví se příjemnějším býti.

Po hřebeni se loudám k vrcholu, jehož posléze i dosahuji, leč žádná euforie se nedostavuje. Nýbrž zklamání z nemožnosti pokračovat v cestě. Ještě pomaleji se loudám s vrcholu sestupujíc někam dolů a přemýšlím usilovně co dál. Pomalu se dostávám pod mračna a v celé své kráse se mi otvírá shora pohled na úchvatnou Dëmanovskou dolinu. Můj život dostává znovu smysl, opět mám pro co žít! Projdu ji celou až do Liptovského Mikuláša. Když ne hřeben, tak dolinu.

S klesající výškou ubývá větru a přibývá viditelnosti a sněhu. Ke slovu konečně přicházejí sněžnice. Chůze bez nich je dále nemožná. Díky nim sestupuji jakýmsi panenským žlebem, pomalu nenápadně přichází zakrslá vegetace měnící se v mohutné staleté velikány. Kol dokola ticho rušící jen střídavý pravidelný krok sněžnic bořících se do neuvěřitelných vrstev prašanu. Kéž by tato chvíle, toto souznění s divočinou trvalo věčně.

Nic netrvá věčně! Souznění s přírodou střídá nesourodý křik prkýnkářů doplněný hučením lanovek. Co nejrychleji opouštím tato zimoviska (opak letovisek) a sestupuji dle plánu dolinou. Ač vede celým údolím poměrně udržovaná silnice, běží souběžně s ní, naštěstí, i lesní pěšina. Brodím se sněhem, nahlížím do jeskyní, fotím cencůle, zkrátka nekonečná nádhera. Někde v polovici doliny rozbíjím k večíru stan a za hučení Dëmanovky blaženě usínám.

Dalším dnem docházím do Mikuláša dle plánu a páč, jak jsem již výše zmiňoval, nic netrvá věčně a má mise zde skončila, jedu se domů „dusit rodinným štěstím“.