Matterhorn o vánocích

Pavel Bohuněk

V předvečer Štědrého dne nabírám svojí Feldou Želváka v Klášterci na nádraží a valíme směr Švýcarsko. Všichni se připravují na vánoční svátky a hodlají je trávit v pohodě tepla domova. Nás to ale nezajímá a s hláškou „to dokáže každej“ jedeme mrznout do Zermattu. Zastavujeme ve Varech, kde doplňujeme zásoby jídla. Nějak se nám to nezdá a tak přihazujeme stále víc. Hodláme tam být dokud kopec nevylezeme a tak tam nechceme umřít hlady (nakonec jsme asi 60% vezli zpět). Cesta probíhá v pohodě a po mojí oblíbené trase Klášterec-Norimberk-Bern přijíždíme v půl osmé ráno do Randy, kde parkujeme v podzemních garážích. Po jedenácti hodinách za volantem a 48 hodinách bez spánku už skoro nevnímám a nevím jestli to se mnou cestou na Hörnli nešvihne. Po nahození almary na záda se ve mně ale probouzí dobyvatelský duch a už si to pádíme na nádraží. Vláčkem jedem do Zermattu. Všude samí lyžaři. Po rychlém proběhnutí města nasedáme na lanovku na Schwarzee. Tam nás vítá bernardýn se soudkem na krku a s chlapíkem, který za každou fotku vybírá peníze. To jsem ale zjistil, až když jsem si toho hafana vyfotil, takže radši zdrháme.

Na Hörnli je to ještě pár set metrů převýšení. Nejdříve po sjezdovce, potom po hřebeni. Celkem pohoda. Ve winterraumu nikdo není. Co by tam taky dělal, že? Normální lidi jsou doma. Zjišťujeme, že kamna jsou zamčené, takže na žádný mejdany to není.

Druhý den je krásně. Flákáme se, plánujeme, jíme a odpoledne si jdeme prošlápnout stopu na hřeben. Lezeme prvních asi 150 výškových metrů a natahujeme fixy na zítra. Večer je krásně jasno a bezvětří, předpověď na další dny je dobrá.

Vstáváme ve dvě ráno. Venku vichřice, sněží, nulová viditelnost. Loučíme se s dnešním výstupem a zase zalézáme. Píšu Jířovi o předpověď na další dny. Odpověď: dnes polojasno, po další týden jasno. Nechápavě koukám z okna. Jenže v osm hodin peklo ustává a dokonce se ukazuje sluníčko. Rozhodnutí je rychlé. Zkusíme to! A tak vyrážíme v půl desáté za jasné oblohy. Poměrně rychle dosahujeme konce fixů a pokračujeme dále po hřebeni. Skála je suchá, led drží, ve žlabech se propadáme po pás do prašanu, kterej vůbec nedrží. Na chalupě jsme zapomněli šrouby do ledu. Musíme se obejít bez nich. Cesta je místy jasná, místy zas tolik ne. Každopádně neváháme a hrnem to nahoru co to jde. Skalní hřebínky a stěnky střídají ledové plotny a vypečené traverzy. Nejpikantnější je ovšem dolez na Solvayku, který lezem už za tmy. Na chatě jsme v půl šesté.

Ráno vstáváme ve čtyři, že jako nastoupíme za tmy, ať to všechno stihneme v pohodě. Je hrozná zima. Oblézám Solvayku z leva, z prava a stále nevím kudy. Želvák mě jistí z postele. Po már minutách to vzdávám a znova zalézám do spacáku. Budí mě nádherný východ slunce. Zima je pořád stejná. Tentokrát je ale vše jasné. Cesta vede skalní stěnou nad chatou a pokračuje po hřebeni. Na posledním skalním výšvihu visí fixní lana po kterých se dostáváme na vrcholové ledové pole, které je opravdu za odměnu a oba si to náramně užíváme. Na vrcholu jsme kolem jedné hodiny. Je krásně. Po rozehřátí foťáku se mi daří udělat i nějaké to vrcholové foto.

Slaňujeme za hlavu sv. Bernarda a začíná docela horor. Želva ztratil slaňovací kýbl a tak jezdí na půlloďáku, čímž obě lana vždycky zamotá tak, že je musíme půl hodiny rozmotávat. K tomu začíná dost foukat. Lana se pořád někde zasekávaj. Nakonec jsme to urychlili tak, že sestupujeme sólo a horší místa ručkujeme po laně. Na Solvayce jsme zase skoro za tmy.

Další den sestupujeme na Hörnli, za už hezčího počasí a ve dvě hodiny jsme se v pořádku dokutáleli na naší základnu ve studeném wintteraumu. Začíná pořádná žranice s cílem zlikvidovat co nejvíce zásob. Za dvě hodiny jsme toho snědli tolik, co za tři dny na kopci a stejně dolů nesu bágl narvanej jídlem.

Cesta zpátky je v pohodě a s pocitem dobře odvedené práce. Bernardýna, teda spíše jeho páníčka u lanovky, už moc neprovokujeme a jako jediní jedeme lanovkou dolů. Je krásný den a stovky lyžařů míří na Kleine Matterhorn nebo Schwarzee za zimními radovánkami. Není se čemu divit. Místní lyžařský areál nabízí kilometry upravených sjezdovek s výhledy na okolní alpské velikány. Procházíme se po městě a mezi baráčky na nás shlíží kýčovitý Matterhorn, stejně jako z výloh všech krámů. Když jsem v jedné výloze uviděl i chleba ve tvaru Matterhornu, řekl jsem, že mi to stačí a upaloval na nádraží.