Kozelka - Otevírání skal
22. 3. 2009
„Vidíš nějaký naše auta?“ Pomalu přijíždíme s Pavlem na parkoviště pod Kozelkou, přírodní rezervací, kde se koná letošní ročník „Otvírání skal“ Horoklubu Chomutov. Svítí sluníčko a konečně je trochu jarní počasí. Stoupáme přes vesnici Doubravice po „polňačce“ až na vrchol. Okolí je nádherné. Na vrcholu zdravíme pár pro mě cizích lezců a slézáme k masivu Kobyla. Po chvíli nás oslovuje místní kráska Jitka, která nás žádá, abychom ji zajistili při lezení na Vysokou. Pavel jistí a já fotím. S těžkou cestou Mazlivá 7- si poradí dobře a děkuje nám za ochotu. Pak už frčí dom. My se rozehříváme na Kobyle cestou Veselá 6 a já si po dlouhé době užívám skal. Sopečný tuf mi sedí, na naše poměry dobře tře, i když lezeme často lezenou cestu. Fixní jištění je od sebe poměrně vzdálené, ale já s tím zase takový problém nemám, protože lezu většinu cest na druhém. Poté si na prvním vylézám Normální 4+ na Kukačku. Na 15-ti metrové cestě se nachází dva kruhy a já mám pocit, že jsem přes zimu nabral morál. Pak se přesouváme k Vysoké, kde překonáváme Morální 6+ a Mazlivá 7-. Když jsem ve dvou třetinách Mazlivé, tak si všimnu, že z vedlejšího masivu mě fotí nějaký borec a jeho přítelkyně. Pózuju a tvářím se jako profík, ale moc mi to nejde. U nástupu se seznamuju s fotografem Viktorem a Helčou. Viktor slibuje, že nám pošle fotky, což taky splní. Vedle nás v místních dardách bojuje Tomáš Sobotka s kámošem a dvěma fešandami. Nechápu, jak ty cesty může vylézt. Přesouváme se k Umyvadlu, vylézáme Larisu 7- a po přelezení Harissy 6+ téměř zapadá slunce. Se všemi se loučíme a na chvíli usedáme na vršek, abychom se mohli kochat neotřelým divadlem, které nám předvádí sluníčko. Při setmění se přesouváme do ranče hned pod Kozelkou, kde vyrušíme rodinné rozjímání příležitostného hospodského. Na pozvání zalezeme do tepla „obýváku“. Chlápek nám natočí pivo a lehá si na gauč před krb. Evidentně není ve formě, což vysvětluje tím, že se den před pěkně zchlastal. Chlápka i nás obskakuje jeho „kamarádka“ a nám příjemně ubíhá večer. Dost nás ale mrzí, že jsme jediní z celého Horoklubu, kdo se nenechal rozhodit nejistou předpovědí počasí. Padnou tři pivka a my se prodíráme tmou na parkoviště. Uleháme pod nebe plné hvězd. Kurňa, to mi chybělo. Spacáky nějak nedělají to, co mají, tak mrzneme a špatně spíme. Poměrně unavení se drápeme do zataženého rána, které je pro nás poměrně zklamáním. Já se bavím jídlem a Pavel tím, že běhá po poli jak jelen. Pak si dáme i závody, ale já jsem rád, že vůbec popadám dech. Rozhodujeme se, že vyrazíme na Kapucínky jen pár desítek kilometrů odtud ve směru Chomutov. Třeba tam bude líp. V autě stávkuje baterie, ale nakonec se nám ho podaří roztlačit po poli.
Stojíme pod Kapucínkama, které se balvanovitě vypínají na vesničkou. Po chvíli hledání v lese narážíme na náš cíl, Kapucín. Trochu mi to tu připomíná Jezerku. Materiál skály je úplně odlišný od předchozího, prsty rozrývající žula. Jdu do čelby a vylézám Jižní hranu 4+. Cesta je v jednom místě famózně exponovaná. Pavel dolézá na vrchol Náhorní 4 a můžeme se z vrcholu taky trochu rozhlédnout po okolí. Až na tu dálnici pod námi hezký. A dál následují krásné cesty, které si na prvním konci užívá Pavlík. Nádherná plotna Vítr v zádech 7- a o nic méně zajímává Aprílová spára 6+. Opravdu doporučuju. Já mám dost a už si jen užívám pohodičky, kterou prožívám s parťákem. On si ještě vylézá několik cest pohybujících se v rozmezí 7 až 8 a v brzkém odpoledni po spadnutí několika kapek vyklízíme pole směr domov. Díkes parťáku.
Blahouš „Smrtihlav“
Perlička (volné převyprávění): U Hlavního masivu v Kotvině stojí Svinča a likviduje stejně jako každý rok nálety. Necítí se dobře a tak Otevírání skal na Kozelce nechá na jiné. Po chvíli ho někdo osloví, hlas je mu povědomý. Ale, Pepa Kotyk. „Co ty tady?“ Pepíno váhavě odpovídá: “Jdu na otevírání skal, to jsi tady zatím sám?“.