Kotvina není žádná rovina aneb Svinčovo kotvinské trojšestí

Blahouš Kluc

Aby název vyjádřil vše o Svinčových milovaných šestkách v Kotvině, mělo by se snad doplnit jeho oblíbené „Kotvina je pěkná šikmina“. Milan se v jednom článku v Mantaně (3/2008) rozplývá nad cestami v šestém stupni Štěnice, Kluk, Omedica. Milan mě přivedl do Kotviny, ukázal mi trojšestí a tím skončil můj klidný spánek.

Omedica 6 - BLOKY

Ploužíme se spolu s Květou v jakýsi jarní teplý den roku 2006. Oblast neznám, nemám toho mnoho nalezeno, ale chuti mám za dva. Květa mi říká, že jí Svinča našeptal, že mi má ukázat jakousi cestu, ale nemá mě nechat zabít. Doporučí mi Omedicu s tím, že je dobře zajištěna a je opravdu pěkná. Tvůrcem cesty je mistr Svinařík a byla nedávno vytvořena. Co chybí nohám, nahradí síla rukou, trochu nervózní postup, ale nakonec se vyhřívám na vrcholu.

Štěnice 6+ - HLAVNÍ MASIV

Tak s touhle lahůdkou to nebylo tak jednoduché. Ve stejný den, kdy jsem přelezl Omedicu, později příchozí Svinča navrhuje přelezení této famózní linie. Za setmění se trápím v miniaturním sokolíku v zásadním místě cesty a nemůžu porovnat nohy na šikmou poličku. Slaňuju už za tmy a větve stromu mě píchají do zad.

11.2.2008 Už nějaký čas dopředu jsem signalizoval, že si chci zkusit přelézt Štěnici na prvním. Jsem přece nadupaný a o nějakou tu vylezenou cestu zkušenější. Má to jeden háček. Den před výstupem chlastám jak utržený ze řetězu kvůli maminčině padesátce. A tak přišlo, co muselo. Přešlapuju pod prvním nýtem někde tři metry nad zemí a nejsem schopen zajistit. Pomalu, ale jistě se mi hřebínek přilepuje k hlavě. Nakonec si rozvážu tkaničku přišlápnutím druhé nohy. Trochu si pobrekánkuju a rezignuju. Další hodinu nepromluvím, sekám stromky kolem skal, dokud nesdělím chichotajícímu Milanovi, že si dávám tento rok dva pokusy na to, abych cestu vylezl. Předmětem sázky jsou domácí utopenci a Svinča sám sebe plácá po zádech, jak snadno vyhrál jeho oblíbenou pochutinu.

9. 6. 2008 Je čas dát pokus. Nikdo to za mě neudělá. A tak vstupuju do mého snu, opatrně, ale jistě. Za sebou mám Pavla, který ze mě nespustí oči. Hladím chyty, nadechuju se svobody po malých doušcích, už se skoro dotýkám nebe. Ovšem nebýt malého neudržitelného sokolíku. Letím něco kolem tří metrů a smutním. Nicméně dávám další pokus, to už vypadá lépe, téměř se dotýkám jistoty v podobě nýtu a už si to nepochopitelně frčím na polici o nějaké 4 metry níže. S nabouraným sebevědomím a naraženým zadkem se vrhnu do posledního pokusu, který dotahuju ke zdárnému konci. Už vím, jak na to!! Svinča bude čubrnět :).

17. 6. 2008 Milan je natěšený na utopence. Mám jeden pokus, ale já se cítím jistý. Vím, jak se na lopatu sedá. Bez problémů realizuju tisíckrát promyšlené pohyby, až se dostávám k sokolíku, se kterým se znám už důvěrně. Chvíle napětí a... . Usmívám se pro sebe u nýtu. Ještě pár kroků a můžu se těšit na výhru.

Kluk 6+ - CESTÁŘ

Tak ta mě potrápila. K cestě jsem chodil vždy s novou nadějí a odcházel jak zpráskaný pes. Věřil jsem však, že jednou odhalím i její tajemství.

4. 4. 2007 Milan mi s nadšením představuje jeho oblíbenou linii. Kristova noho, co to je?! Už první boulder zastavuje mou snahu. Po několika marných pokusech se převazuju do kombajnu a i na lepším konci padám. Psychika je v troskách.

Rok 2008 Celý ten čas přešlapuju pod nástupem a představuju si jednotlivé kroky. Občas si cvičně nastoupím do začátku cesty, ale jsem tam marný.

2. 4. 2009 Chci být sám a tak nechávám Pavla a Svinču u Hlavního masivu. Doprovázím Květu s kočárem a zastavuju se jen s lezečkami pod Cestářem. No co, nahlédnu do Kluka. Pro ruce velké madlo, uspořádat nohy na malých stupech, pravá na spoďáka, levá lišta, fix na pravačku, dobře postavit nohu a zdvih na lištu. Sakra, takhle vysoko jsem se ještě nedostal. Vracím se ke klukům s úsměvem.

8. 4. 2009 Směr Kotvina, jediný cíl - Kluk. Svinča své myšlenky schovává za uklidňujícím úsměvem. Nastavuje pod nástupem kameru, aby se mohla pobavit i Květa, která má teprve dorazit. Třikrát přehrabuju matroš. Vzít si helmu? Radši ne, ať jsem lehčí. Nebo radši jo, co když se někde rozčísnu. Nastupuju do cesty lehce nervozní, ale první polovinu cesty zvládám bez zaváhání, až je z toho Milan unuděný. Dostávám se k druhému nýtu a představení teprve začíná. Na polici v klidu vyklepu  a vydýchám. Jdu do toho, musím se dostat na madlo 1,5m nade mnou. Jdu a vracím se. Znovu. Třetí pokus  a padám, přistávám tak akorát nohama na polici. Paradoxně ze mě nervozita padá, už nemám strach. Aaale, tady je spoďák a ten to řeší. Bez problému se dostávám do madla. Do první horizontály zasouvám friend, nastoupat a do útrob druhé horizontály vsouvám další friend. Připravuju se k závěrečné části. K...a, co to? Friendy jsou od sebe tak blízko, že jsem nabral lano pro druhé jištění pod prvním jištěním a vytvořil jsem si kladkový systém, který mě nepouští dál. Drtím lištu rukou a druhou se snažím vycvaknout karabinu. Síly kvapem dochází a krůpěje potu mi rosí čelo. Konečně. Stačím ještě vyklepat. Slyším Svinču radit, a já ho prosím, ať mlčí. Levá ruka za bočák, lišta ve stěně pro pravou ruku jen tak pro přidržení, spravit nohy a dynamika do neznáma.... . Juchu, držím, jsem tu!!! Přehoupnu se přes vrchol, křičím štěstím a úlevou.

Sedím na vrcholu, teplá skála mě hřeje do zad. Větřík hladí mou hruď prostou oděvu a mně se pomalu uklidňuje dech. Hluboko do sebe ukládám právě prožité dobrodružství. Za to, že jsem vložil do vylezené cesty celou svou touhu, vůli a snahu se umí Kotvina odvděčit.  Zeptejte se Milana, ten ví své :).                                                                            Blahouš Smrtihlav