KALYMNOS

Jířa Šťastný

 (9. – 23.11.2009)

            První zmínku o lezení na Kalymnosu jsem zaregistroval na Lezci v květnu 2003, kdy zde Papouš popisoval pravidla pro tvorbu nových cest.  Už tehdy jsem si říkal, že by tam mohlo být pěkně.  Během dalších let jsem potkal několik kamarádů, kteří tam byli a moc si to pochvalovali.  Když nám vloni Zástěráci nabídli půjčení domku, který si tam nechali postavit, už jsem neváhal a jen čekal na vhodnou příležitost.  Ta se naskytla letos na podzim, v úvahu přicházel listopad, nejlépe v termínu mezi Posledním slaněním a Během na Jedlák.  Původně jsem chtěl koupit letenky přes Click4Sky do Atén a pak nějak na Kos, ale po čtrnácti dnech, kdy se mi to pořád nedařilo na webu pořídit, jsem to vzdal a během pár minut je koupil od Lufthansy.  Sice s přestupem navíc v Mnichově, ale s tím už se nic nedalo dělat.

            Původně s námi měli letět ještě další dva až čtyři lidi, ale jak už to tak bývá, koeficient účastnosti opět zapracoval, takže v pondělí 9.11.2009 vyrážíme v pět hodin ráno do Prahy na letiště sami – já, Maruška a šestiměsíční Filípek.  Trochu jsem se bál, jak bude Fíla cestování letadlem snášet, ale neměl s tím vůbec žádný problém.  Teda kromě toho, že musel být při vzletu a přistání připoutaný, což nemá rád.  Po menších problémech se zavazadly v Aténách, kdy nám v Praze tvrdili, že si je zde musíme vyzvednout a proclít, ale nakonec nám je poslali až na Kos, přistáváme přesně zde přesně podle časového plánu, tj. v 16.50 hod.  Vyzvedáváme si zavadla, bereme taxíka a spěcháme do přístavu, kde na nás naštěstí čeká trajekt, který měl odjíždět v 17.00 hod.  Jen co nastoupíme, zavírá dveře a my se za parádního západu slunce přesouváme na Kalymnos.  V Pothii si již za tmy najímáme dalšího taxíka, který nás má dovézt do Castelli.  Ptá se na přesné místo, kam jedeme, tak se mu snažím vysvětlit, že jsem tam ještě nebyl, ale že tam určitě trefím.  Naštěstí mi Zástěráci cestu popsali opravdu dobře, takže po chvíli vjíždíme z asfaltu na šotolinu.  Po chvíli taxíkář začíná stávkovat.  Nakonec nás vysazuje kousek od domu, o kterém si po tmě myslíme, že je ten pravý.  Hurá, klíče pasují, světla svítí, nezbývá než Fílu rychle převléknout a uložit se s ním do postele, protože toho máme za celý den všichni plné zuby.

            Další dny již jsou ve znaku pohody, sluníčka a spousty skal.  Ty nejbližší, v sektoru Odyssey, jsou prakticky za domem, pár minut chůze do kopce.  Proto tam míříme první dva dny a zkoušíme, jak to budeme s Filípkem sami zvládat.  První den to je super, pod stěnou mu stavíme malý stan, když se mu chce spát, tak ho tam dáváme a jdeme lézt.  Spěcháme, protože nevíme, jak dlouho mu to vydrží.  Za hodinu už mám pěkně vytahané ruce a Fíla pořád spí.  Dáváme celkem šest cest a pak se budí.  Super, takhle by to nemělo chybu, ale další dny už spí jen zhruba půl hodiny, takže stíháme obvykle jen tři cesty, ale i tak jsme rádi, že vůbec můžeme lézt.  V sektorech je docela dost lidí, jeden den nás bylo v Iliadě přes třicet, takže když je nejhůře, požádám někoho, aby mě odjistil. 

            Během těch 14-ti dnů, které na ostrově pobýváme, navštěvujeme všechny nejbližší sektory a později jezdíme autobusem i do těch vzdálenějších.  Nakonec zjišťujeme, že Filípkovi je nejlépe v kočárku, a tak místo stanu s sebou do sektorů nosím kromě lezeckého vybavení i golfky.  Musí na mě být úžasný pohled, jak s Filípkem na břiše, batohem na zádech a golfkami na batohu stoupám 20 min do kopce do sektoru Ghost Kitchen.  Docela dobrý trénink.  Ale ty úžasné krápníky, na které si může člověk při lezení i sednout, za to určitě stojí. 

            Pomalu si vytváříme denní režim, který nám nejvíce vyhovuje: po snídani jdeme do skal lézt, odpoledne se vracíme, Filípek se vyspí a večer se jdeme projít do Massouri buď na nákup nebo na večeři.  Přitom nás provází západ slunce nad Telendosem, pokaždé jiný a vždy úžasný.  Večerní návraty z taverny po tmě po zdi s Fílou a kočárkem v náručí zůstanou určitě na dlouhou dobu uloženy v našich vzpomínkách.

Kromě prvních dvou dnů, kdy nám v noci trochu pršelo, jsme jinak měli celou dobu úžasné azuro s teplotami přes 20°C ve stínu (v poledne jsme na slunci v závětří naměřili báječných 40°C).  Dá se říci, že na půlku listopadu takřka ideální počasí.

Čtrnáct dní uteklo jak voda, je tady neděle 22.11. a to znamená, že zítra jedeme domů.  Je tedy čas na úklid, ale hlavně na velké prádlo.  Od rána pereme povlečení a potahy, takže na terase to za chvíli vypadá jak v cikánském táboře, protože tady to vše sušíme na šňůrách.  Po obědě máme hotovo a můžeme vyrazit na poslední lezení do Odyssey.  Večer ještě domlouvám na zítra taxíka a pak už jdeme brzy spát, protože ráno musíme stihnout trajekt, který odjíždí v 7.00 hod z Pothie. 

Cesta zpátky proběhla více méně bez problémů, akorát, že tentokrát nám poslali zavazadla pro změnu jen do Atén, takže jsme se pro ně museli vracet zpět do celního prostoru.  Turbulence nad Mnichovem se sice Filípkovi moc nelíbily, ale zvládnul to jen s křikem, takže jsme v pět večer bez problémů přistáli na Ruzyni.  Uvítalo nás zde sychravé podzimní počasí, tak typické pro toto období roku.  Ani se nám nechtělo věřit, že o pár tisíc kilometrů dál může být v tuto dobu ještě skoro léto.

                                                Za Happy Family sepsal Jířa