Jizerské hory

Blahouš Kluc

Svinčáci zapomněli, že jsem se přestěhoval, a tak na mě čekají tam a já zase tady. Vyzvednou Letoše a daj druhý úspěšný pokus, hurá a už se vezu. Srandy kopec, Milan vypráví hrozivý historky, který zažil na skalkách v "Jizerce". Dvě sta kilometrů a můžeme rozhýbat kostru na stoupání, který mě příjemně rozdýchá. Kruci, jak je v tom listnatym lese svěží vzduch, prapodivný  útvary oblých kamenů, támhle houba, tady tlama ještěrky, prostě nádhera a tomu všemu dává divoký ráz zelený mech, který často pokrývá hrubý povrch skály. Svinča nakonec spíše intuitivně nalézá v nitru lesa náš cíl v podobě STRŽOVÉ PLOTNY - Údolní cesta V, která nám vyráží dech už při příchodu. Jedná se o 40m dlouhou linii, kde člověk uleví své psychice jen dvěma místy k zajištění. Povrch je hrubý a chyty nahrazuje jen velké množství krystalů. Ještě se zdá, že je cesta poměrně navlhlá. Není nám do smíchu, ale LdS se rozhodl, že to zkusí. Nabízím mu s úsměškem svou "helmu na plašení ptáků", jak pohrdlivě nazval mou oranžovou pokrývku hlavy. Poměrně snadno natraverzuje zprava doprostřed stěny horizontálou, která se nachází asi 5m nad zemí, zde vyrobí hnízdo friendů a suší lezečky pro další postup. Milan se plně soustředěný vrhne do cesty, ani nedutáme a on staví nohy a drží se zdánlivě za nic. Se zatajeným dechem skoro zapomínám mačkat spoušť foťáku. Říkám si, že snad musí každou chvíli uklouznout, ale on působí poměrně jistě. Ještě tři metry, dva a konečně se jistí do kruhu. Ufff, to se nám všem ulevilo. Neváhá dlouho a pokračuje dále, kde je po několika metrech sklon již příznivější, nicméně dalších dvacet metrů, možná víc, nic nezajistí.

Letoš, který jistí, se ptá, kde se Milan nachází a já nejsem daleko od pravdy: "Tak daleko, že než by stačil dopadnout na zem, tak doběhneš do údolí". Svinča se na vrcholu usmívá a my s ním a pak už jen následuje kombajn s tím, že my už lezeme přímo bez traverzu.

Tato cesta patří do mých TOP. Následuje sváča, balení a už traverzujeme k další věži KOVADLINA. Osaháváme jednotlivé nástupy cest, až se zastavíme u Jižní spáry IV, která mě na první pohled oslovila. Ptám se, kdo jí poleze. Všichni na mě vykřiknou, že přeci já a už se nedočkavě hrnu do lezeček. Výšvih přeběhnu a následnou spáru osahávám zevnitř a zvenku. Pěkně to v ní bolí, ale nakonec vymyslím sousled kroků a nepotvrdím svou přezdívku Blagodan Pytlič. Za mnou následuje opět kombajn, a když někdo v cestě obtížemi zafuní, tak se nadouvám jak holub. Zapíšeme do vrcholové knihy a pokračujeme k UHLÍŘSKÉ ČAPCE. Je řada na Letošovi. Na první pohled nemám představu, kudy bych vedl výstup. Všechny spáry, kterými je věž "rozřezána" na kusy, se tváří nedobytně. Ale předseda s rozzářenýma očima nastupuje do Dříčského komínu IV z roku 1904, který se jen tváří odmítavě. Jedná se o krásnou polokomínovou spáru, ve které Letoš nezaváhá. Mně příjde trochu těžší. Sedíme spolu na štandu a v narůstajícím větru se bavíme výstupem Květulky, která nás častuje peprnými přezdívkami. Kříž na vrcholu ozářen slábnoucím sluncem dělá, jakože nic neslyší. Když už jsme všichni na vrcholku, tak se vyfotíme, zapíšeme do knihy. Slezení ke slaňáku je trochu nepříjemný. Dole zjišťujeme, že máme po celým dnu "na větrné hůrce" chuť na teplý jídlo, než na další lezení. I hodina už pokročila, a tak pospícháme ke Kozovi a domů. Děkuju kamarádi.

Blahouš Smrtihlav