Frankenjura

Blahouš Kluc

1. - 3. 5. 2009

Brzy ráno mě vyzvedá Pája z Ústí nad Labem svým autem a předává mi "kolečko". V Klášterci se k nám připojuje vedoucí zájezdu Pavlík a frčíme do Němec do Frankenjury. Nikdy jsem zde nebyl a tak se těším na zajištěné oklouzané cesty sportovního charakteru. V batohu mám mága dost a extrémy - lezečky čekají jen na nazutí.

Parkujeme u lesa, parkoviště tak pro dvě auta. Šlapeme v lese po vlhkém mechu a v bahnu, až se vykudlíme před nádhernou věží NüRNBERGER TURM - oblast Würgau, kolem které sousedí několik masivků. Skála je na vyvýšeném místě, a tak se zájmem sledujeme ustupující mlhu z okolního kraje. Na vyzkoušení místního matrošku zkouším jakousi 6-, ale je mokrá, tak jí šidím. Pája se za mnou vyveze. Pavel neváhá a nalézá do dardy Südriss 6+ na věži. Podle toho, jak v ní bojuje, tak je mi jasné, že to nebude zadáčo. Taky že ne, cesta je zajímavá, podhodnocená, charakteristická malými oklouzanými chyty, které se  brání mému udržení. Po slanění se natlačím na druhou stranu věže a vybírám si spáru 5, která je sice v horní části vlhká, ale jedná se o pěknou logickou linii. S uspokojením sleduju, jak si Pája špiní své značkové tričko ve spáře. Na vrcholu věže si po krátké chvilce podáváme ruce všichni tři. S Pavlem si servírujem z jídelníčku 7-, která je podstatně lehčí. Pak ještě vůdce udělá tečku na hraně věže a díky roji ubzučených Němců se přesouváme do jiné oblasti někde v Oberstes Wiesenttal.

Auto umisťujeme na parkovišti hned vedle silnice. Oblast je jen několik desítek metrů od parkingu a skládá se z několika masivků a věžičky.  Přirozeně jsme přistoupili na systém vyvádění cest. To, co Pavel vytáhne, to já si dám na druhém (ne vždycky). To, na co mám patrony já, si dá za mnou Pája. Takhle si uspokojivě zalezeme všichni. Na věž si vylézám 5- a 4 jen s jedním bodem jištění, což je mi příjemné. Už jsem tady dostatečně dlouho, abych vypozoroval odlišný přístup západních přátel k lezení od nás (Horoklubu CV). Až na výjimky lezou ve více početných skupinkách, většinou "na rybu", sápají se na cesty, na které nemají fyzický fond. Své kamarády na laně podporují hlasitými projevy a úplně nejlíp si po vylezení cesty zapálí cigáro. A když už cestu vylezou, tak v ní nechají pověšená presa a opustí jí na celé odpoledne. Nejvíce na jejich chování doplatil Pavel, který si chtěl vytáhnout jednu cestu, ale Němci si ji, nepochopitelně pro mě, rychle proslanili, natáhli do ní lano zeshora a pak tam nikoho nepustili celé odpoledne až do setmění. Samozřejmě žádný z lezců nedosáhl vrcholu. A tak se Pavel vrhne na jiné těžké cesty, my s Pájou zůstáváme věrní lehčím kouskům. Až později zjistím, že se mi tato oblast líbila nejvíce. K závěru si vylézám krásnou  6-ku, 20 metrová linie plná dírek a na konci vše okořeňuje převísek. A je tady večer. Naše kouzelnice vytáhne ze své věčně plné tašky sekanou i s kaší a se zavařenou okurkou. Pavel na chvíli zpříjemňuje večer kytarou. V blízkosti parkoviště nacházím plácek pro mé snění. Kamarádi jsou nevědomo kde. Vlastně se těším samotou, mám toho moc na přemýšlení, a tak ráno nevylézám z mokrého spacáku, sleduju letadla na modré obloze a občas myšlenkami zabrouzdám na hranu na věži. Pájule mě vytahuje z pelíšku teplým čajíkem a buchtou. Než dožvýkám poslední sousto, tak Pavel už netrpělivě čeká pod nástupem "své" cesty, aby mu jí někdo neobsadil. Jiní lezci už přicházejí. Sice je Pavel nerozlezený, ale cestu vybojuje se vztyčenou hlavu. Nechám se inspirovat a vrhám se do vytrvalostní převislé hrany Rechter riss   6 na STEINFELDER TURM. Stejně je to krásné, když člověk dosáhne vrcholu a po úspěšném pokusu může dolů zamávat kamarádům. Vše, co jsme chtěli vylézt, to máme v kapse a tak frčíme zase jinam.

Mé duši opravdu tento kraj lahodí. Řeka, která se vine podél silnice, upravená pole, vonící lesy a šedivé skály. Nádhera. Tentokrát parkujeme za krajnicí a po minutě stojíme pod nástupem masivu (TREUNITZER KLETTERGARTEN v Oberstes Wiesenttal), který je atakován novými a novými hladovými lezci. Charakter cest je zde obdobný až na výjimku, kdy se prodírám ramenní spárou, která není zadarmo. Jinak stěnové lezení po dírkách. S Pájou ochutnáme několik šestek a Pavel předvádí své umění na pro mě nelezitelných práskách. Chceme se přemístit do jiné oblasti, ale cestou neodoláme a vrháme se do řeky podél silnice. Pár motoristů si zažívá perný okamžik s řízením svých motor oří ve chvíli, kdy zahlédnou Páju, kterak smývá pot posledních dvou dnů ze svých líbivých kyprých tvarů. Až k večeru dorážíme k městečku, kde si jdeme předběžně prohlédnout oku smakující oblast Burglesau, která má několik krásný věží. Chyty jsou však pro změnu oblé a velice oklouzané. Po fazolích s uzeninou jdeme obohatit své kulturní vědomí do místní hospůdky. Zde se nacházíme pouze my, místní bufeťák a hospodský, který umí hůř německy než já - dialekt je sviňa :). Noc opět trávím osaměle u auta a naslouchám hlučnému hřmění chladivého pramenu, ve kterém se ráno myju. Pak na sluníčku pobíhám do půl těla a prodírám se zvlhlou květenou. Počasí je opět výtečné, takže se můžeme oddat dalším příjemným lezeckým zážitkům. Protivníkem nám nejsou pouze obtíže cest, ale i horko. Pavel je opět nezastavitelný. Já si mimo jiné užívám nádhernou ramenní spáru, kde člověk musí trochu zapojit mozek.

V brzkém odpoledni toho blbnutí máme už dost a vyrážíme domů. Nezbývá než vám Pájo a Pájo poděkovat za hezký víkend :).

Blahouš