Cima Presanella

Pavel Bohuněk

Středeční svátek využívá spoustu lidí k odjezdu do teplých krajin, to znamená do Arca. Pro mě Arco znamená davy lidí a oklouzané vápno. Tak to tedy ne! Letos tam už nepojedu, i když snad všichni lezci, které znám, mají namířeno právě tam. Všechny nabídky odmítám s tím, že se pojedu demonstrativně někam hrabat sněhem a ledem. Jediný člověk, který má stejné touhy, je Letoš, který také navrhuje destinaci našeho počínání a to Cimu Presanellu, která společně se skupinou Adamello tvoří menší pohoří s ledovci kousek od oblíbené Brenty. Na poslední chvíli se k nám ještě přidává Honza Škarohlíd z Prahy a v úterý večer můžeme vyrazit.

Východiskem pod kopec je Passo Tonale, kam jsme se doplácali kolem šesté hodiny ranní. Překvapuje nás to, že zde ještě není žádný sníh a vše kolem je zelené jako na jaře. Po pečlivém zabalení všech potřebných (rum) i nepotřebných (lana) věcí můžeme vyrazit na chatu, na kterou to je celých 1200m převýšení. U chaty je krásný winterraum, který se na další dvě noci stane naším útočištěm. Náš cíl se vypíná přímo nad chatou a vypadá velice přívětivě. Severní stěna Cimy Presanelly. Podle průvodce až 60-ti stupňový led a výška kolem 500metrů.

Nenecháváme nic náhodě a vstáváme brzy. Vyrážíme kolem čtvrté hodiny. Pod stěnu to je 800m převýšení v neznámém terénu. Naštěstí nás vedou nějaké staré stopy, takže u nástupu jsme poměrně rychle. Celá stěna je v nádherném firnu proměnlivé tvrdosti. Lana neseme klasicky zbytečně, protože lezeme vše sólo. Člověk ale nikdy neví. Jednou si ty lana nevezmeme a pak… . Na vrcholu jsme v deset hodin dopoledne a je tu narozdíl od severní stěny krásné teplo. Máme čas a tak se kocháme výhledy, vaříme polévku, fotíme se… .

Sestup je hřebenem na jih, který nás dovede na dlouhé, náhorní plato, které musíme přejít. Sluníčko do nás nemilosrdně pere, takže jsme rádi, když dojdeme do sedla, odkud stačí jen seběhnout dolů k chatě, kde jsme ve dvě hodiny. Zbytek dne se jen flákáme a bavíme se rozpouštěním sněhu na střeše chaty, což je Letošův vynález, který bezchybně funguje a zásobuje nás vodou.

Ráno sbíháme do údolí a plánujeme co dál. Původní plán navštívit naše kamarády v Arcu měníme za návštěvu Dolomit, konkrétně jejich nejvyšší horu Marmoladu. V Passo Fedaia jsme odpoledne. Po sněhu opět ani památky, zato zima je znatelná. Lanovka nefunguje. Nějaká údržba či co. Takže pěkně po svých. Skoro za tmy otvíráme dveře winterraumu. Je to spíše vojenský bunkr z první světové války. Při večeři likvidujeme rum, který nám ještě zbyl.

Nastupujeme zase brzy ráno a za svitu hvězdiček traverzujeme pod severní stěnu. Jdeme úplně na lehko. Lana jsme nechali v autě. Stoupáme svahem a slunce pomalu osvěcuje úchvatnou scenérii kolem nás. Severní stěnu prostupujeme žlábky různě kličkující mezi skalami. Na vrcholu jsme před osmou hodinou. Všude kolem nás jsou krásné vrcholky Dolomit. V údolích se válí mlha a na jihu je krásné moře mraků. Hezčí odměnu si snad člověk nemůže přát.

Sestup má vést v levé části severní stěny. Já jsem ale natraverzoval moc vlevo a odpojil se od kluků. Našel jsem ferratu a v domnění, že mě dovede pod stěnu, jsem po ní začal upalovat dolů. Skoro na konci ferraty pod jižní stěnou na mě mává Letoš, kterého skoro nevidím, a naznačuje, že jsem špatně. Neznamená to nic jiného, než vylézt celou ferratu zpět nahoru. Snažím se být nahoře co nejrychleji, takže jsem tam málem vypustil duši. Po dosáhnutí hřebene jsem si oddychl a po stopách kluků utíkám dolů. Jde to docela rychle. Nejhorší je traverz ledovce k chatě. Mám toho dost, ale jako trénink je to dobrý. Moc se nezdržujeme, pádíme dolů a hurá domů.