Babí Tatry

Pepíno Kotyk

            Zdravím horoklubáci.

Jsem rád, že se s Martinou můžeme s vámi podělit o pár krásných zážitků z babích Tater.

            26.9. ráno vyrážíme električkou z Popradu. Pro ostatní nepochopitelně zůstáváme na stanici. Chtěl jsem si s Martinou vychutnat východ slunce od růžového zbarvení Tater až po jasné pozadí.

            Z Tatranské Lomnice pokračujeme na „Brnčálu“ a je nádherný den. Nikterak jsme nechvátali a užívali jsme si cestu všemi smysly. Po oba dny pobytu na chatě jsme měli krásné počasí.

            Na druhý den jsme si přivstali, abychom si užili Měděnou dolinu a pokud by to vyšlo, tak i Lomnický Štít. Brzký ranní výstup po řetězech byl pro Martinu dost velkým zážitkem. Dál přes kamenné pole a suťoviště Velké zmrzlé a Měděné doliny a vzhůru k přemrzlému sněhovému žlabu. Volíme výstup nad a po okraji nyní již přemrzlého až ledového firnu, který je ve vyšší části s prudším sklonem bez maček neschůdný. V nižších partiích zůstal po odtátých lavinách ve vlnitých nerovnostech zbytek stržené kamenné suti. Ta jediná umožnila počáteční rychlejší výstup. V posledních délkách se od sněhu vzdalujeme již více do stěny, plotny ve spodní části jsou čím dál hladší a před námi stanula ledová jeskyně. Jít nad ní a pak propadnout, mne nelákalo, proto kolem jedné se odhodláváme na cestu zpět. Nabízí se pěkný traverz nad námi vystoupenou cestou. K sestupu si Martina užila i slanění na celou délku lana.  Před pátou jsme opět na chatě. Nejnepříjemnější na dnešním dni bylo ranní vstávání a přechody kamenného pole.

            Na druhý výšlap se vydáváme kolem Kozího na Jahňačí štít. Martina chytá tempo a já mezitím upravuji cesty. Pak se chceme dostat také do Kopského sedla a Biele doliny. Přidávájí se k nám kluci z Pardubic. Uspořádaně a obezřetně sestupujeme na cestu na Kolové sedlo. Příjemným posezením se loučíme s kamarády s přípitkem na brzké shledání Honzíkem Becherů.

            Po šesté se balíme na noclehárně na Brnčále a s poděkováním chatárke se vydáváme na bivakování. Po noci plné euforie z volného pobytu v přírodě, kde vás po ránu vítají rodinky kamzíků, vyrážíme za dalšími zážitky.

            Na druhý den vycházelo úterý a cílem cesty je Terryna. O šestý vyrážíme z magistrály do prostředí papinového hrnce. Mží a je mlha! Při přechodu u vodopádu jsme ve sférickém sendviči. Pod námi mraky, nad námi mraky. Místy prosvitne měsíc a krásně nám osvětluje cestu. V horní levé partii se začíná zvedat vítr a asi na posledních 20 min se přidává sněžení. Martina nám zachránila pláštěnku na kletr. Dorážíme patnáct minut po psané dvouhodinové cestě.

            Byl jsem dost nemile překvapen, když ve 20:30 se chci ubytovat a na noclehárně  mne upozorňují ze dvou míst, že chtějí spát, ať neruším. Neřeknu po desáté a dýl, ale jsme na horách a zdržet či přijít může pořád kdokoliv, od toho tam ty chaty jsou! Náladu jsem si spravil s partou v jídelně při slanině, slivovici a cibuli. Přibylo pivko a samosebou i Hořec.

            Ráno bylo bílé. V jedenáct večer bylo na nule, avšak ráno -2°C. Dáváme si snídani. Pořizujeme fotky a čekáme, až sníh venku povolí. Nakonec se necháváme vyprovodit personálem, že je již na čase opustit chatu. „Potrebujeme upratať“. V poklidu se ve skupině osmi lidí vydáváme přes Priečne sedlo na Zbojničku. Údolí na Slezký dom je stále vysněžené, má své osobité klima, sem se slunce ještě nedostalo. Jdu první s Martiným kletrem. Řetězy jsou přimrzlé a plotýnky zasněžené. Potřeboval jsem jí to ulehčit. Vzápětí jsem se vrátil pro svůj kletr. V Priečnom sedle vládlo slunce. Pocit, jako když člověk vyjde z lednice, byl výstižný. Tam vítr, tady vánek, užíváme si siestu a děláme zastávky na focení. Jednu využívám k Tatranským kupeľam. Na Zbojničku jsme dorazili do stále slunečné čtvrté hodiny a „idieme het, dole het“ . Samozřejmě se stačíme najíst. Vidíme, jak stoupají mraky a my jimi procházíme cestou do údolí Velké zmrzlé doliny.

            Přespáváme na sjezdovce ve Starém Smokovci. Po snídani se vydáváme k Rigerově chatě.  Zde zanecháváme kletry a jdeme si užít Velký a Dlhý vodopád. Obsluha nás obeznámila o tom, že přes noc tam chodí podél vody medvědi. Bodejť by ne. Je to velmi frekventované místo až po Bielikovu chatu. Lidé zde zahazují ohryzky jablek a zanechávají nesčetné množství odpadků.Hlavně papírků po sladkostech. „Tak bacha na to!“ Ale kdo by večer hledal, zda jsou někde odpadky. Je krásný slunečný den, a tak si dopřáváme poklidný odpočinek. Po obědě se vydáváme do Starého Smolivce a přiblížíme se električkou do Tatranské Štrby. Pozíráme sa na Štrbské pleso a stoupáme smerom na Popradské. Stoupání nás nerozházelo a užíváme si cestu. Jen se soumrakem se snažíme zrychlit.

            Na Popradské chatě si dáváme do nosu a připravujeme nocleh na terase. Vodohospodáři ze Slovenska mají nějaký kongres a ti kouřivší, co chodí nasávát svou radost ven, nás mají za exotická zvířátka na koukání.

            Byli jsme upozorněni, že lišky kradou věci, obzvláště topánky. Při hledání signálu na mobil debil jsme jednu zahlédli, jak přebíhala za chatou k útulně nosičů. Kolem druhé hodiny ranní začalo pršet. Ráno bylo chladné, ale dalo se.

             Po domluvě s nosičem, který se právě vracel z chaty na Rysech, dělám vynášku plynovou lahví.  Můj kletr se stanem a pár věcma necháváme v úschovně. To nejnutnější má Martina. Já si přibaluji ještě lano a matroš. Bylo polojasno a já se těšil na večer. Je pátek a na neděli vycházel úplněk.  

            Za odměnu dostávám na chatě na Rysech tradiční kapustnicu. Dopřáváme si odpočinek. K večeru se dost vyjasnilo a my se vydáváme na Rysy. Po návratu si čteme a relaxujeme. Užíváme si výhled skrze střešní okno noclehárny. Zážitek, který také stojí za tímto výletem, je večer při petrolejkách. „Přátelé, to je těžká romance!“ Při snaze udělat pár měsíčních snímků jsme několikrát zpozorovali rysa. Není tu nastálo, pouze migruje a láká ho po setmění okolí chaty.

            Po snídani a sbalení se vydáváme na Vysokou. Je slunečné, avšak chladné ráno. Vyčkáváme, až se oteplí. V cestě Českého štítu jsou zledovatělé vysněžené plotny a za sedlem je to opět v kontrastu. Pokračujeme dál. Při lezení jsem měl radost, že jsem narazil na skobu se starými smyčkami. Musím pochválit Martinu, protože šla za mnou s bagáží s nejnutnějšími věcmi. Na Vysoké jsme potkali vůdce se dvěma klienty. Cestou dolů po oficiální přístupové cestě potkáváme dva Poláky. Koukali na náš výstup ze zdola a chválili ho. Při sestupu mě zaujal pohled na tři vodní plochy pod námi. Prví neznám, ale následovalo Popradské a Štrbské pleso.

            Opět při sestupu nespěcháme a po návratu a pozdním obědě na chatě se okolo 4. hod vracíme na Popradské pleso. Potkáváme polské výletníky, kteří se k nám připojují na cestu k zastávce električky. Cestou docházíme dost skupinek. Spěcháme, protože nemáme ponětí o odjezdech.

            Na zastávce Popradské pleso čekáme pouze cca 20 min a vracíme se do Popradu, kde navštěvujeme oproti mně oblíbené Slavii, kde nevařili, vyhlášenou horolezeckou hospůdku s vtípky od Bája.

            Kdyby náhoda nebyla slepá, mohli jsme se setkat s Pájou a jeho drahou polovičkou a Midžisem s kamarády. Určitě i oni měli štěstí jako my na počasí.

            Zdraví vás Dodíno a Martina