Zpocené vymrzlo aneb tenkrát ve Štubajkách

Blahouš Kluc

2. - 4. 2. 2008

Tak nějak jsem si to představoval, auto naplněné čtyřmi dobře naladěnými lidmi uhánějící směr Štubajské Alpy, kteří jsou plni očekávání okamžiků příštích, jaké bude počasí, zda trochu přituhne a kde si budou moci odpočinout. Moje pusa hází jednu historku za druhou z mé policejní praxe a já doufám, že i pobaví. Konečně světlomety auta rozráží poctivou temnotu nacházející se na parkovišti přímo u lesa a řádně unavení lidičkové ulehají pod širou oblohou. Studený vzduch je okrášlován nárazy větru a život se zdá být strašně jednoduchý. Mám si kde lehnout? bude mi zima? vyspím se? na těch pár otázek znám do rána všechny odpovědi. 

Vůně čaje mě nutí vytáhnout mé vyhřáté tělo ze spacáku a s požitkem polykám něco teplého. Letoš se na mě usmívá, a i když sněží mokré vločky, tak nemají šanci mi ráno zkazit.

Po chvilce hledání nacházíme pocukrované ledopády Unterbergtal - Grawa-Eisfall WI3/100m, šlapeme jen chvilku a už se dělíme do dvojic. Pája vede Petra, Letoš pro změnu mě. Oba vůdci vylezou svou první délku rychlostí rakety. Ani Petr se nijak nenechá zdržovat. A teď jsem konečně na řadě já, mé poprvé. Pořadí chvatů je jasné, žádné variace pohybů pro začátečníka nejsou povoleny. Vše na jistotu, cepín, cepín, mačka, mačka. První smrknutí a pak ještě jedno. Sek, sek, kop, kop a je tu první štand. Je trochu těžší věřit dvěma šroubům zařízlým v ledu než železu utopenému ve vnitru skály, ale budiž.  Prsty bez ostychu mrznou a oblečení si mokne dle libosti. Svědkem našeho počínání je jen našedlá krajina kolem, utopená v bílém hábitu. Ještě dvě délky a je to za mnou. Můj první ledopád necháváme v tichosti za sebou.

Jen chvíli si odpočineme v teple auta a dostáváme se na přístupovku k dalšímu ledovému hřišti. Těžkopádnými kroky udusáváme sníh ve svahu a pomalu se blížíme k nástupu Unterbergtal - Falbesuner - Eisfall WI4/ 170m. Už je to tady a vůbec to nevypadá špatně. Teda alespoň první délka ne. Bohužel nám společnost tvoří dvě anglické dvojky. Letoš vede, chvíle čekání a pak se už můžu předvádět já. Všechny dvojice jsou u prvního štandu, jen já si užívám osamělé vzlínání. Ani mě moc nevyděsí rachot, který vyluzuje pohybující se ledopád. Minimálně musím zachovat klid, abych výstup dokončil. Soustředěně stoupám výše a při přehoupnutí přes hranu vidím vzrušení u všech lezců, které způsobil zvuk toho ledového divokého koně, jehož se snažíme ukočírovat. Výsledkem jsou dvě slaňující dvojice, a dvě dvojice, které se potýkají ve druhé délce s ledovou krustou jen pár centimetrů tlustou. Pája se odvážně pere s dalšími metry a Petr si to užívá hned za ní. My s LeTošem na to nemáme morál.  Pak už se jen plácám u nástupu a sóluju nahoru a dolů jen pár metrů nad zemí. Až po hodné chvíli sestupuje po kozí stezce naše hrdinná dvojice v doprovodu Letošáka, který jim šel do posledních metrů fandit.

A je tu večer, rakouská hospůdka nám nabízí útulné teplo, oblečení se pomalu vysouší a my  doplňujeme tekutiny narezlým mokem. Když už se mají mí společníci k odchodu, tak dělám jakoby nic. Ale přesun na odpočinek je nutností a já se bez debat podvoluju. Ulehám na své místo vystlané jehličím a ostatní se ukládají ke spánku v boudě dřevařů, kteří zapomněli uzamknout dveře. Přestože jsem zmožen celodenní únavou, zachumlán v množství umělého vlákna mého spacáku a vzdálen od boudy tak 15 metrů, probouzí mě hlomoz v podobě chrapotu, který přes stěnu chatky vyluzuje Letoš. Chudáci jeho spolunocležníci.

Ráno mám zmrzlý nos, ruce studí a z pusy mi uniká pára, hodinky s teploměrem vysvětlují : něco kolem -10°C, obloha je jasná. Přibližovadlem se dostáváme na parkoviště k přístupu našeho závěrečného působiště Greis im Sellrain- Bafflfall - WI3/120m. Má hlava říká ne, chce spát, celý Blahouš s tím souhlasí,  ale Letošák se nedá a rozhoduje : ´´ Jdeme lézt, proto jsme sem přijeli´´, na to nemám argument. Po hodné chvíli a několika decilitrech vypocené tekutiny stojím pod nástupem fešného ledopádu, jehož délka stodvaceti metrů mi moc kuráže nepřidává, ale já se bez pokusu nevzdávám, takže matroš na sebe, kamarádi se chvíli diví a já si to už šinu na prvním a učím se manipulovat se šrouby, ovládat své tělo a přemlouvat svou hlavu, že všechno to jištění je k něčemu  platné. Volím si spíše lehčí úseky, a když po hodné chvíli narážím na strmý úsek, rád zaštanduju. Letoš mě střídá, bez problémů postupuje, a když končí lano, tak mě tahy lana vyzívá, abych ho dohnal.  A pak opět volím cestu já. Nádhera, požitek, prostě orgáč :-). Zase narážím na strmější úsek, snažím se zaříznout jistidlo do ledu, ale nejsem schopen ho do ledové hmoty vpašovat, ani na druhý či třetí pokus. Vybírám si odvážnější chvilku a tento úsek jen s lehkým zaváháním překonávám. Před posledním tříštivým a strmým úsekem tvořím pevné základy pro excelentní výkon mého parťáka, který se s komentářem jemu vlastním přehupuje přes vrcholovou hranu. Poslední úsek si vychutnávám.  Největší odměnou za úspěšný výstup je pro mě pevný stisk rukou spolu s kamarády.

Sbíháme dolů a Letoš se rozhoduje pro ´´tečku´´ v podobě dvacetimetrového čtyřkového ledopádu. Já ho jen jistím, nemíním se totiž dobrovolně připravit o dobrý pocit z okamžiků proběhnuvších. A pak nás už čeká jen dlabanec připravený v polní kuchyni a rychlojízda domů. Díky kamarádi!

Účastníci : Pája - HO Tisá

                  Petr - (v minulosti) HO Tisá

                  Letoš - Horoklub Chomutov

                  Blahouš ´´Smrtihlav´´ - Horoklub Chomutov