Žďárské vrchy

Hanka Hefnerová

Účastnící: Hanka, Deivík a její zlato Jindřich

Rychle prcháme s Deivou z práce, přebalíme bágly z vejkendu a razíme směr Žďár nad Sázavou. Obě sdílíme stejné nadšení z cesty do neznáma a bádáme v autoatlasu, kam že to vlastně jedeme. V Brodě nabíráme Jindru a jsme kompletní. Dobrodrúžo začíná ve Žďáru, kde se asi o půlnoci vracíme již po několikáté na stejnou křižovatku a opětovně se trefujeme do směru našich Kotěhůlek (Milovy).  Tábořiště nenalézáme.

Ráno se probouzíme u krásného rybníka, kde je tábořiště. J. Ubytujeme se a svištíme na Drátník, cestu neznáme, jdeme po čuchu.

Z příchozí  cesty vypadá Drátník jako taková pěkná, nepříliš těžká skála, za rohem už to je drsnější, tam kotvíme. Z průvodce příliš moudří nejsme, tak to sekáme vod pohledu až se najednou ve 3 cestě dostávám do místa, které prostě nelze přelézt. Převislá, mokrá, kluzká spára. Je to divný, maj tu být samý pětky, no nic, věším pytel a později se dozvídáme, že jsme si vod pohledu pravděpodobně vybrali zrovna jedinou sedmu, která tam vede.

Tihleti moraváci jsou opravdu ostřílení borci, protože klasifikace cest vůbec neodpovídá. Bořeň je oproti Drátníku velmi, velmi shovívavá. V poslední cestě (5+) se několikrát ocitám na hranici pádu a mám obrovskou chuť autora  třískat průvodcem do hlavy v tuto chvíli. Jindra funí nahoru a na štandu mi oznamuje, že nic těžšího ještě nelezl. Ale vše rozsvítí Deiva, když doleze za námi s úsměvem na tváři a se slovy „to bylo pěkný, co?“ 

Dneska končíme, naskládáni pod převisem, zmrzlí a ukrytí před deštěm.

Vstáváme do plačtivého rána, s lezením je konec, všechno je mokrý. Alespoň se podíváme na Devět skal, ať víme…V rámci tréninku táhneme lano i matroš. Couráme se lesem a za chvilku má Deiva nacpanej pytlík od sedáku houbami, večer bude smáža. Docouráme se ke skalám, i když bloudění se pro nás stalo typickým až do konce. 

Devět skal je skutečně 9 skal, nevysokých, různě posedaných v pohádkovém lese s pohádkovými názvy.  Objevujeme trůn, který se zdá být jediný trošku suchý. Vůbec jsme nepočítali s tím, že si dnes zalezeme a tak neváháme a vybalujeme lano a dáváme si pětkrát výlez na trůn (pokaždé jinudy J) a jednou výlez na něco, s krásnými, malinkými kyzíky.

Večer když dorazíme do kempu začíná znovu pršet, je hnusně avšak nepropadáme trudomyslnosti a uchováváme si pohodu a dobrou náladu.

Sakra dnes popršívá už od rána,no tak to je v háji, máme děsnou smůlu. Alespoň se podíváme na Čtyři palice, ať víme…V rámci tréninku a s úplně maličkatou nadějí táhneme lano a matroš. Čtyři palice jsou 4 asi 35m vysoké věže zakončené masivními převisy, palicemi a jsou na pohled pěkný a lezecky zajímavý. Chodíme kolem nich, jak hladoví psi a osaháváme je, že by třeba snad někde bylo sušší místo. Nalézáme jeden čtyřkový, mokrý, ale lehký kout, tak alespoň symbolicky vylezem, abychom se mohli pokochat rozhledem po Vysočině.

Zkoušíme další cestu, zda nás mokré plotýnky pustí, dávám pozor, klouže to, nohy jsou dost nejistý, ale postupně si zvykám a dáváme jednu cestu za druhou, vše okolo 4,5.  Údolka na čtvrtou palici (Baštu) byla nejhezčí, exponovaná po lištičkách s drobnými traverzy a dolez převislý s dobrými chyty. Pouštím Deivě lano a dává si to taky na prvním. Máme radost, dnes jsme si zalezli asi nejlépe a nikdo tomu nevěřil. Odpoledne nás zase vyhání déšť, ale to už stejně máme namířeno domů. Tak si myslím, že jsme nakonec měli docela lezecký štígro a hlavně skvělou, nezapomenutelnou, pohodovou atmosféru.