Záchranná akce na Bořeni

Blahouš Kluc

30.5.2008

Byl krásný den, s Pavlem jsme se nacházeli na Bořeni. Nebylo třeba pospíchat, více jsme nakecali, než vylezli, vypotili jsme v tom horku pouze tři cesty a i při nich jsme si maximálně užili. Kolem 20.00 h jsme zaveleli na ústup z Jižního prostoru a zde nás na rozcestí zastavila skupinka vzrušených lidí. Stačilo pár vteřin a pochopili jsme, že se stal průser. Už to začíná být pravidlem, když se nacházím na Bořeni.

            Zmatečně nám sdělili, že jsou členy skupiny vysokoškolských studentů z Českých Budějovic, kteří sem přijeli strávit víkend. Učitelka s několika studenty se vydala ve večerních hodinách po zelené turistické značce na vrchol a až po hodné chvíli, co na vrchol došli a opět zpět, tak zjistili, že jim chybí jeden student. Tento student jménem Míra se dokázal s ostatními spojit pomocí telefonu a sdělil jim, že se od skupinky někde v blízkosti vrcholu odpojil, ztratil se a posléze spadl, nevěděl jak daleko, odkud ani kde se nacházel. Nebyl schopen popsat kde je a údajně se nemohl hýbat. Ztratil brýle a stál na plošince, kde se nachází strom a on se ho drží. Docela prekérka, na to, že je Bořeň v tuto roční dobu velice zarostlá.

            Na nic jsme nečekali a okamžitě se vydali „letce“ hledat. Skupinka lidí působila absolutně bezradně. V takovou chvíli je třeba, aby někdo převzal velení. Vzhledem k tomu, že Pavel Bohuňek tuto oblast zná dobře, tak se chopil organizace a musím říct, že mu z tohoto hlediska nemám co vytknout. Věděl co má dělat, zachoval klid, byl rozhodný. V tu chvíli ten správný člověk na správném místě. Vzali jsme si kontakt jak na poškozeného, tak na jeho kamarády. Vzhledem k tomu, že jsme byli celé odpoledne v Jižním prostoru, usoudili jsme, že Míra spadl někam do Západního nebo Severního prostoru. Také jsme se domnívali, že nemohl spadnout příliš hluboko od vrcholu, když je schopen celkem normálně komunikovat po telefonu. Ve zkratce, pročesali jsme s Pavlem od zelené značky vrchní část Západního prostoru a krátký úsek Severního prostoru. Nakonec se Pavel Mírovi dovolal a dověděl se, že vidí na paneláky Bíliny. Nakonec jsme doběhli na vrchol, chvíli po nás hasiči a záchranka. Zraněný tvrdil, že slyší, jak křičíme z vrcholu a my už chvílemi zaregistrovali jeho pískání. Bylo však opravdu těžké určit, odkud zvuk vychází. Hasiči měli pouze jediného lezeckého specialistu, který chtěl využít služeb dvou přítomných horolezců a slanit ke zraněnému, no jo, ale kam?! Já jsem se na ten nápad zrovna netvářil, když pominu, že se začínalo stmívat, já měl na sobě jen sandále a triko, tak mi to přišlo jako hledat jehlu v kupce sena. Pobíhali jsme na vrcholu a snažili se zachytit opět nějaký zvuk nebo ho zahlédnout. Po chvíli se hasiči rozhodli, že zavolají vrtulník s termovizí. Najednou jsme dostali informaci, že už Míru někdo zahlédl a leze k němu. Vůbec nás neudivilo, že se  Míra nacházel někde nad chatou, ale byli jsme opravdu překvapeni, že od chaty jen pár minut, přitom Míra dle informací odlétl někde v blízkosti vrcholu.

            Nějaký chlápek dolezl ke zraněnému a snažil se navigovat Pavla po telefonu, kde se spolu se zraněným nachází. Pavel se rychle vydal dolů spolu se skupinkou záchranářů, další záchranáři čekali pod kopcem. Já jsem s menší částí záchranářů šel již pomaleji, aby se tam nakonec neztratili ještě oni. Po chvíli jsem se doslechl přes vysílačku, že horolezec dolézá ke zraněnému. Pája nalezl chudáka Míru jen ve slipech (kalhoty mu očesal pád), jak ho drží pohodový kuchař z chalupy, který k němu musel vylézt asi 15 metrů trojkovým terénem. Ještě se k nim na malou plošinku přidal hasič, který navigoval helikoptéru. Helikoptéra vyvalila záchranáře, který sjel po lanku ke zraněnému a následně ho vytáhl. Pavel celou dobu litoval, že se také neproletěl. Jak mu řekl přítomný hasič „možná příště“.

Pak už následovaly tradiční záležitosti, jako vysvětlování co se stalo Policii, spolužákům atd. Dokonce přijela i tele Nova, ale my jsme úspěšně zmizeli.

Na závěr pár otázek :

1) Počítali jsme, odkud asi „chlapec“ spadl a muselo to být něco přes 100 metrů. Nad místem, kde stál, se nachází dle Pavla cca 60 metrová strmá skála a zraněný se trefil na malou plošinku tak pro čtyři stojící lidi. Jak to sakra přežil?

2) Když už to přežil, tak samozřejmě nemůžeme vyloučit vnitřní krvácení. Ale na první pohled měl pouze pochroumaná žebra a rozřízlou ruku. Opět, jak je toto možné?

3) S Pavlem jsme neváhali a hned se vydali hledat zraněného. Když vše skončilo, tak jsme přišli do hospody a zde se nacházela celá třída dospělých studentů i s profesorem, kteří pravděpodobně po celou dobu našeho pátrání seděli u pivka a navíc měli puštěnou hudbu na celou Bořeň. Zraněného slyšeli volat až poté, co napadlo číšnici hudbu vypnout (Míru zaslechli asi po 2 ½ hodinách volání). Když už ho nehledali, což je vzhledem k jejich neschopnosti v takovém terénu asi nejrozumnější, tak proč sakra alespoň nezavřeli rypáky a neposlouchali od turistické cesty hned, jestli odněkud zraněný křičí?

4) Když jsem doběhl na vrchol, tak se zde nacházela skupinka dospělých lidí, kteří se mě s údivem zeptali, proč hledám Míru, když nepatřím k němu do skupiny a jsem pouze kolemjdoucí. Jak se mě na toto můžou zeptat?

5) Nakonec jsem se mezi řečí dověděl, že měl zraněný Míra před pádem požít alkohol a to i před pedagogy. Samozřejmě, je dospělý, ale proč se v takovém stavu vydává někam, kde to vůbec nezná?!

Do akce byly zataženy dva hasičské sbory, záchranka, Městská a státní Policie, helikoptéra s posádkou a my, dobrovolníci. Ovšem, každý z nás bude potřebovat jednou pomoc v krizové chvíli jeho života, ale cítím obrovskou hořkost a bezmoc, když si představím, že člověk „musí“ pomáhat nezodpovědnému idiotovi, který nemá vůbec ponětí, jak se v takovém prostředí pohybovat. Dost moralizování, přeju všem naopak jen ty šťastné chvíle ve skalách.

                                                                                              Blahouš