Watzespitze 3532m - Ost Grat IV

Blahouš Kluc

8. - 11. 7. 2008

Projíždím knihu o alpských vrcholech, najednou se můj zrak zastaví u kopce Watzespitze (3532m) v oblasti Ötztálských Alp, u kterého se na severovýchodní straně nachází výrazná linie v podobě úhlopříčného sněžného kuloáru, který sahá do dvou třetin stěny a dále pokračuje hřebenem na vrchol. Letoš se pousměje: „ Touhle cestou jsem to zkusil už dvakrát, jednou sólo, podruhé s parťákem a vždycky nás vrcholový hřeben odrazil“. Jasná výzva, jedem.

8.7.2008 Pozvolna ukrajujeme kilometry, předčítám rozhovor Zola Demjána z Montany a oba se bavíme nad jeho vyprávěním. Dojíždíme do obce Tarenzz, kde nacházíme dočasné útočiště pod střechou u sjezdovky, kde s námi odpočívá róba.

9.7.2008 Vstáváme beze spěchu a pomalu přejíždíme asi o 50 km dále do obce Plangeross (1612m), kde překrámujeme věci pro tři dny. Bereme sebou kompletní ledovcovou výbavu včetně dvou „zbraní“.  Počasí nám hraje do noty. Pak následuje prudké stoupání k chatě Kaunergrathütte (2817m; cena ubytování 9euro - alpenverein), které zvládáme v pohodovém tempu asi za 4 ½ hod. První pohled na Watzespitze je ohromující, člověk se přehrne přes výšvih porostlý alpskou loukou a najednou vidí v dáli krásný kopec, který je částečně pokrytý sněhem a ledem. Pro dnešek máme splněno a tak na chatě dáváme zasloužené pivo. Můj pohled neustále přitahuje linie, kterou jsme si vybrali. Jde mi však z ní mráz po zádech, hlavně z horní části žlebu, kde se místy nenachází sníh, jen pěkné pasti v podobě suťových traverzů. Ještě je k tomu hřeben zasněžen. Naší domněnku o nebezpečnosti potvrzuje i pohled vypůjčeným dalekohledem. Letoš pochrupává na lavičce a Bůh ví, co se mu honí hlavou. Nejdřív se bavím pohledem na padající kamenné laviny na protější stěně. Později se jdu podívat pod nástup cesty, což mi trvá asi půl hodiny přes suťový svah, řeku a sněžný splaz. Ani pohled z blízka mě příliš neuklidňuje. Ve žlebu je málo sněhu. Večer v hospůdce přichází řeč na cestu, kterou jsme si zvolili a nějak plynule měníme plán na zítřek. Po nahlédnutí do průvodce se rozhodujeme pro cestu Ost Grat IV. Jsem za to rád, jedná se o 700 m převýšení, kdy se asi třetinu cesty různě kličkuje ve stěně, než se přejde na východní hřeben obtížnosti III. Jen pár míst je o něco těžších. Touto variantou se v podstatě vyhneme mixům.

10.7.2008 Budík zvoní v 04.30 h, Letoš dělá, že spí. Já také. Na povale je kosa i pod dvěma dekami. Je dávno rozhodnuto, ale my si neodpustíme nesmyslný dialog, který Letoš ukončuje: „Tak jdeme, ale já si beru deku sebou“. Balíme každý jen jednu zbraň a dohromady 2,5 litru tekutin. V 05.00 h vycházíme a už u řeky shazuju ze sebe svršky, je celkem teplo. V 06.00 h nastupujeme do stěny v místě, kde velká červená šipka ukazuje doleva. První leze Letoš, cestu mu ukazují červené puntíky a občasné fixní jištění. U druhé délky nás dohání dvojice Němců, kteří lezou až na nějaké úseky sólo. Lezeme v pohodě, terén je schůdný, ale horský, což znamená spoustu volných kamenů. Už za chvíli do nás pere Slunce. Letoš s oblibou říká, že máme pěkný „gipfel tag“. To jo, po chvíli nás u zásadního místa cesty, asi 8 metrového výšvihu obtížnosti IV, dobíhá dvojice Holanďanů s horským vůdcem. Později se dovídám, že se jedná o kandidáty na horské vůdce. Po překonání výšvihu nás bez problémů předhánějí a mizí z dohledu. Už jsem se na druhém konci vezl dost dlouho, tak se začínáme střídat ve vedení. Tahám spíše lehčí a orientačně jasné délky.  Opět se dostáváme k velké červené šipce, která nás směruje doleva žlabem na začátek hřebene. Jsme na štandu hřebene na „rameni“ a začíná to být pěkně exponované. Užívám si to, počasí je krásné, výhledy skvělé. Štandy si převážně tvoříme sami. Občas je slyšet padající kamení. S nabývající výškou si však uvědomujeme, že nelezeme zrovna rychle a sestup vede mimo jiné přes ledovec, jehož přechod s přibývající sluneční intenzitou nebude z nejbezpečnějších. Lezeme však krásným hřebenem, na kterém několikrát používám techniku rozkročmo. Neuvěřitelná expozice.  Po překonání hranice 3200m je na mě již znát výška, často se zadýchávám, každý jsme vypili za celou dobu cca 1 litr. V puse je pěkně sucho. Holanďané předběhli i Němce, jen těžko se dohadujeme proč, možná se „práskli“, snad jsou také unavení. I já jednou ztrácím cestu, což Letoš napravuje, ale já mám za to na sebe vztek. No co, lezeme dál, chvílemi mě napadají myšlenky o jednotvárnosti mého počínání. Občas Letoš táhne dvě délky za sebou. Na ledovci vidím sestupující Holanďany a my jsme stále na hřebeni. No pěkný. Konečně dolézám k poslední délce, která je ve sněhu. Trochu mi podkluzují nohy a já bořím ruku do sněhu, abych se chytil. Ostrý kámen mě „drbne“ do prstu, ale bez výraznějších následků. Je 15.00 hod., Letoš sedí u kříže, dobírá mě přes tělo a usmívá se. Je to prostě pohodář. Já mám smíšené pocity, které se pravděpodobně nevyhnou ani parťákovi. Jsem rád, že máme stoupání za sebou, výhledy jsou opravdu famózní, ale čeká nás sestup po hřebeni v členitém a orientačně náročném terénu a k tomu v tuto chvíli už „nateklý“ ledovec. Letoš tvoří vrcholová fota a zápis do vrcholové knihy. Na ledovci zahlédnu sestupující Němce. Nejsem žádný „tvrďák“ a tak mi proběhne hlavou, že bych chtěl ještě vidět své blízké. Snad v příštím životě :-). Navazujeme se na krátko, jdu první. Hledám cestu v občas zasněženém hřebeni. Aha, tady je dost ušlapaná suť, to musí být ono. Potím se jak prase, chvílemi dojišťujeme, bez karambolů sestoupíme asi 150 m a konečně nacházíme štand, ze kterého se dá na jižní stranu slanit. Ještě jedno 60 metrové slanění a chvíle napětí. Jsem na konci lana a snažím se přeskočit odtrhovou trhlinu o šířce asi 1,00 metru. Metodici by ze mě měli radost, radši jsem si na konci udělal uzly a hup. Stojím po pás v trhlině na hraně, která se nárazem zbortila. Stojím dobře a naštěstí na té správné straně. Křičím „volný“ a jdu se přepakovat pro ledovcovou túru. Zatím ke mně slaní i Letoš a lano prodlužuje přes smyčku, kterou držím. I on přeskakuje trhlinu bez problémů. Poté mi dává pokyny, ale já jsem pěkně „zabržděný“. Všechno opakuje dvakrát, abych to byl vůbec schopen pobrat. Později se o mně vyjadřuje, jako že jsem byl „sladce zpomalený“. No to pěkně děkuju. Já se dokážu soustředit jen pro závěrečný „útok“. Letoš schází ledovec první, mezi námi lano a nějaký ten uzel. Soustředěně pozoruju parťáka, kdyby něco a chvílemi oklepávám sníh z maček. V ruce drtím cepín.  Několik opravdu podezřelých míst v rozbředlém sněhu různě dojišťujeme. Můžu jen doufat, že bychom byli schopni účinně zareagovat. Fyzicky na tom nejsem nejhůř, ale psychika toho má už dost. Scházíme druhý prudký svah a jaké to překvapení, doháníme Němce. Ti se snaží prudký svah různé slézt, přitom se dojišťují. My se rychle rozhodujeme pro slanění, Letoš vytvoří abalakovy hodiny. Sedám si do kevlarky místo slaňáku a už si to hrnu za ním. Opět přeskakuju dvě trhliny o šířce až 1, 30 metru. Je to docela kaskadérské. Svorně s Němci scházíme už bez navázání k poslednímu „strmáku“, kde se ve skále nachází slaňák. Na německých lanech jedeme s Letošem první, abychom vytvořili slanění na posledním štandu. Konečně mé nohy dopadají na pevnou zem, resp. suťovisko ve svahu. Tiskneme si s Letošem pravice, teď to dává smysl. Oba absolutně šťastní. Ještě přecházíme zasněženou pláň k řece a pak se už jak dvě lemry plazíme k chatě do suťového svahu. „Domů“ přicházíme v 20.00 h, ale den končí až po vypití třech piv a vypovězení si dojmů z cesty spolu s Němci, kteří se přiznali, že ta cesta byla na hranici jejich možností. A co mé možnosti? Kdo ví.

11.7.2008 Probouzím se v 01.30 h, nemůžu spát, zase si promítám v hlavě celý předcházející den a jsem rád, že to vyšlo. Jdu se projít ven a dívám se na temnou oblohu posetou neuvěřitelným množstvím hvězd. Žiju, teď to cítím. V 06.00 h mě probouzí Letoš, v 07.00 h při opět krásném počasí sestupujeme. Až teď vnímám strmost svahu, když mě při brzdění pálí stehna a chodidla. V 09.00 h jsme u auta.

Co říct na závěr? Pro mě jedinečný zážitek, o kterém jsem dlouho nesměle snil. Díky LeTošu.

                                                                                                          Blahouš