Reakce na "papírové" lezce

Blahouš Kluc

3.8.2008

Procházím se pískovcovou oblastí a cítím se jak v pohádce, tento dojem podtrhuje ruina „Kamenieckieho zamku“ v bezprostřední blízkosti skal. Občas zkusím vylézt nějakou cestu. Obtížnost je hodnocena v polské stupnici, např. IV, V, VI, VI.1, VI.2 atd. Mám jakousi představu o stupni obtíží, které jsem na lezených cestách překonával, ale díky jinému charakteru cest nejsem schopen odhadnout, co které číslo znamená. A tak se jdu zeptat dvou polských sympaťáků, kteří nalézají do cesty ohodnocené  VI.1. Do cesty, která mě donutila pověsit první polský pytel. Žádám je, aby mi převedli jejich šestku do mně srozumitelné stupnice. Odpovědí mi budiž, že VI je tak jednoduchá, že oni ji ani nejsou schopni převést do francouzské stupnice. Představím si, jak jsem před chvíli na této cestě funěl a povídám si „Dobře, když je to lehký, tak teda lehký, jdu o dům dál“. Ale nedá mi to a sleduju kluky polský, jak se s tím poperou. První nalézá k prvnímu nýtu ve výšce asi 2m, chvíli cosi brblá, pak se pokusí chytit hranu a ... šup už visí v laně. Po třetím pokusu se se škodolibým úsměvem a slovy „Já ti dám lehký“ přesouvám ke spáře na stejné věži. Vytahuju cestu a jdu se k vedlejší hraně podívat, kam už kluci vylezli, abychom si nepřekáželi na štandu. Pro změnu je v cestě již druhý borec, ale visí v prvním „presu“. No nic, Ewička mě dolézá a sestupujeme k nástupu. Balím batoh a vidím kluky, jak tu jednoduchou „šestku“ vzdávají a jdou zkoušet štěstí někam jinam. V tu chvíli se neubráním úsměvu, neboť si vzpomenu na článek od Jíři  „Papíroví lezci“ (Mantana 7/2008).

                                                                                                                                 Blahouš