Preussova spára na Cimu Piccolissimu

Jiří Šťastný

V rámci letošního soustředění mládeže v Dolomitech máme v plánu strávit jeden den i na Tre Cime di Lavaredo.  Nakonec to je čtvrtek 31.7. a do trojky se mnou vychází Týna a Tommy.  Počasí není úplně ideální, každý den nám odpoledne prší a tak přemýšlím, co bych s nimi mohl vylézt.  Jako jedna z možností se mi jeví „Preussova spára za 5“ na Cimu Piccolissimu (Torre Preuss)  2700 m, která má podle průvodce 10 délek, 300 lezeckých metrů, zabere 3,5 hod na výstupu a 1,5 hod trvá sestup.  Trochu se ale bojím, jestli nebude po včerejším vydatném dešti mokrá, protože je orientovaná na SV.  Pro jistotu si beru i nákresy dalších cest s tím, že až na parkovišti se rozhodneme podle aktuální situace.  Díky sesuvu svahu na silnici od Toblachu do Misuriny se musíme vrátit zpět do Cortiny a jet přes sedlo Tre Croci, takže hned po ránu nabíráme skoro hodinové zpoždění. 

            Když přijíždíme na parkoviště k chatě Auronzo, nevěřím vlastním očím, kdo to tam pobíhá – Karel Bělina.  Ten svět je fakt hrozná díra, zdravíme se a probíráme povětrnostní situaci.  Shodujeme se na tom, že odpoledne opět přijde bouřka, takže by bylo dobré být po obědě co nejdříve dole. Na to, že je devět hodin, nám nezbývá moc času.  Balíme potřebné vybavení a odcházíme pod nástup.  Navazujeme se na lana a vyrážíme do lehčích nástupových délek, kterými se dostáváme pod vlastní spáru.  V průvodci se dozvídáme, že: „Preuß a Relly nezatloukli při svém prvovýstupu roku 1911 ani jednu vlastní skobu. Nekompromisní a vysoce talentovaný »král volného lezení« Paul Preuß na podporu svého pravidla »stoupám jen tam, kde zase mohu volně slézt dolů« dokonce znovu sestoupil těžkou »Preußovou stěnkou« před tím, než se začal věnovat kolmému a opravdu vzdušnému spárokomínu“.  Povzbuzen touto informací, nastupuji do vyhlášené stěnky a musím říct, že pan Preuß musel být fakt machr, když to s jeho vybavením dokázal vylézt i slézt.  I v následujících délkách před ním ještě několikrát smekám, když stoupám rozporem o hrany komínu v úžasné expozici s minimálním množstvím jištění.  Jsem docela rád, za své pískařské zkušenosti, které se mi tady náramně hodí.  Postupně překonáváme všechna obtížná místa a v půl druhé stojíme všichni na vrcholu.  Děláme pár fotek, rychle svačíme a raději začínáme slaňovat, protože mraky na obzoru vůbec nevypadají hezky.  Před námi je dvojka Italů, kteří přilezli z jihu a tak se s nimi dáváme dohromady a raději jedeme společně, abychom si nic nenaházeli na hlavy.  Před čtvrtou hodinou jsme všichni ve zdraví dole a můžeme si podat ruku na znamení ukončeného výstupu. Na nebi jsou všude kolem temné mraky, ale zatím se nám vyhýbají.  K autu se tedy můžeme vrátit oklikou – volíme cestu, vedoucí pod severními stěnami.  Opět si vychutnávám ty nádherné pohledy a vzpomínám, jak jsme kdysi lezli Comiciho.  Mraky jsou ale najednou nějak blízko a začíná kapat a tak raději přidáváme do kroku.  Bouřka nás naštěstí minula a k autu přicházíme skoro suchý.

            Myslím, že na tuto cestu hned tak nezapomenu.  Oproti Dűlferově cestě na Cimu Grande mi „Preußova spára“ přišla ještě vzdušnější a odvážnější.  Ale možná to je jenom pocit a s odstupem času je budu hodnotit stejně, protože obě si jsou hodně podobné.  Kdo si chce vyzkoušet nějakou klasiku, tak vřele doporučuji.

            Jířa