Přechod Západních Tater

  (29.6. - 5.7.2008)

Jířa Šťastný

            Nedávno jsem Marušce slíbil, že jí také vezmu někdy do hor a protože v sobotu 28.6. jedeme na Slovensko na svatbu jejího bratrance, napadá mě, že bychom tam mohli zůstat celý týden a pokusit se o přechod hřebene Západních Tater, který tvoří Roháče a Červené vrchy.  Kromě svátečního oblečení s sebou tedy bereme i batohy s vybavením na týdenní pobyt v horách.

            Původně jsem měl v plánu, že půjdeme jen nalehko a budeme spát na chatách, ale vzhledem ke vzdálenosti chat (zhruba 12 hod chůze) jsem pro jistotu přibalil i spacáky a karimatky, žďárák, vaření a z lehkých batohů vznikly pěkně vypasené krysy (tipuji 10 – 15 kg).  Proto nám ani nevadilo, když nás Marušky taťka vysadil u hájovny Biela skala v neděli odpoledne.  Bylo nám jasné, že bivak na hřebeni bez problémů zvládneme.  Po 16-té hodině nahazujeme krysy na záda a vyrážíme vstříc nepříjemnému stoupání na hřeben.  Cestu nám zpříjemňují ukazatele nadmořské výšky, umístěné u cesty každých sto výškových metrů.  U vydatného pramene vody se lehce osvěžujeme a pokračujeme ve stoupání na Sivý vrch přes Bielou skalu a mezi krásnými vápencovými věžemi Radových skal.  Z vrcholu už jenom scházíme do sedla Pálenica, kde pod širým nebem trávíme první noc.

            Druhý den přecházíme přes Brestovou, Salatín, Spálenou a Baníkovské sedlo na vrchol Baníkov, který je nejvyšším vrcholem Roháčů.  Začíná se zatahovat, v dálce jsou slyšet hromy.  Urychleně vystupujeme na Hrubou kopu, ale není nám to moc platné, protože na Trech kopách nás dostihuje déšť.  Jen tak tak se stíháme obléct do nepromokového oblečení, když přichází bouřka v plné síle.  Snažíme se co nejrychleji sestoupit do Smutného sedla, odkud se dá utéct z hřebene na chatu.  Po třech hodinách konečně přicházíme na chatu Zverovka, kde na pokoji rozvěšujeme všude mokré věci, pak si vychutnáváme večeři a později i komfort suché postele.

            Po snídani opět nastoupáváme včera ztracené metry – vracíme se totiž stejnou cestou zpět na hřeben.  Pokračujeme v cestě na vrchol Plačlivé a z něj přes poměrně hluboké sedlo na dominantu tohoto pohoří – dvojvrchol Ostrý Roháč.  Následuje další významný sestup do Jamnického sedla a pro změnu opět výstup, tentokrát na Volovec.  Pak už jen sestup přes Sedlo pod Deravou k dolnímu Jamnickému plesu, kde pro dnešek zůstaneme.  Po večeři uleháme pod širák a kocháme se úžasně jasným hvězdným nebem.

            Ráno nás čeká nepříjemně dlouhý výstup na Hrubý vrch, ze kterého scházíme do sedla, kde na sluníčku sušíme navlhlé spacáky.  Potom přecházíme přes Končistou, stoupáme na Klin, sestupujeme do Gáborova sedla a zase stoupáme, pro změnu na Blyšť.  Z pyšného sedla nás čeká další nepříjemný výstup na vrchol Velké kamenisté, dále pak traverz pod Smrečinským vrchem do Smrečinského sedla a poslední dnešní vrchol – Poľská Tomanová.  Potom už sestupujeme do Tomanovského sedla, kde končí Roháče a začínají Červené vrchy.  Jelikož už nemáme žádnou vodu, sestupujeme k Tomanovským plesům, kde chceme přespat.  Prodíráme se podmáčenou loukou k plesu abychom zde zjistili, že je skoro vyschlé a voda nevypadá moc pitně.  Musíme tedy sestoupit ještě níž až do míst, kde z ples vytéká potok.  Tady se zase pro změnu nedá nikde spát, protože je všude hrozně mokro.  Pokračujeme dále v sestupu údolím, když na cestě nalézáme medvědí hovno.  Vypadá už starší, ale radost z toho nemáme.  Po chvíli nalézáme další, tentokrát už výrazně čerstvější.  Začíná to být vážné, cesta je úzká, uhnout se nikam nedá a začíná se stmívat.  Snažíme se dělat rachot a co nejrychleji scházíme dolů do údolí.  Už skoro za tmy přicházíme k odpočívadlu, kde nás pro změnu navštěvuje liška.  Raději jdeme ještě pár kilometrů dál a úplně vyřízení uleháme už za tmy na verandě nějaké lesácké chaty.

            Ráno je nám jasné, že „medvědí stezkou“ nahoru určitě nepůjdeme, to raději oželíme část hřebene Červených vrchů a nastoupáme až na Kasprův vrch.  Opět nám to trvá celé dopoledne, ale odměnou nám je výborné jídlo v restauraci u konečné stanice lanovky.  Ta sem chrlí stovky turistů, takže hned po jídle raději opouštíme toto místo dále po hřebeni  přes Beskyd do Ľaliového sedla, kde Červené vrchy oficiálně končí a začínají Vysoké Tatry.  My však pokračujeme dále po hřebeni přes Krajinou Kopu, Svinické sedlo až na vrchol Svinica, který je se svou výškou 2301 m nejvyšším dosaženým bodem celé naší trasy.  Cesta je zde zajištěna fixními řetězy a dost se podobá klíčovým úsekům hřebene Roháčů.  Přes Zawrat už jenom sestupujeme do doliny Pieciu stawów Polskich, kde u toho nejspodnějšího plesa stojí chata polských turistů.  Zde pro dnešní noc zůstáváme.

            Po snídani se oblékáme do nepromokavých věcí a za trvalého deště vyrážíme na sestup k silnici.  Obědváme v další nádherné chatě v dolině Roztoki, odkud už nám zbývá dojít ještě několik posledních kilometrů do Poľany Palenica, odkud se už pomocí autobusů a vlaků přesouváme zpět do civilizace.

            Když jsem tuto akci plánoval, nečekal jsem, že trasa bude natolik fyzicky náročná.  Za těch pět dní pochodu jsme ušli celkem 78 km a překonali neuvěřitelných 12 186 m převýšení.  Ještě že jsme si vzali hůlky, i tak nás z těch sestupů pěkně bolela kolena.  Díky taktické chybě v Tomanovském sedle jsme vynechali část hřebene Červených vrchů, takže jsme nepřešli celé Západní Tatry po hřebeni, ale za to jsme si výškový profil trati „vylepšili“ dvojím sestupem do údolí a přechodem části hřebene Vysokých Tater.   I tak si myslím, že to je hodnotný sportovní výkon a velmi dobrá příprava na náročnější podnik ve vysokých horách.

            Jířa