Podzimní romantika

Hanka Hefnerová

Sluncem zalitým pískovcovým věžím a borovým lesům už letos téměř s jistotou odzvonilo a já se strašně těším na ty podzimní žulové a rulové a tufové a kdovíjaké skalky, které jsou v tomto období úplně nejhezčí.

Víkend za dveřmi, nemůžu se dočkat, po úraze jsem více jak měsíc nelezla a tak hořím zvědavostí

i obavami, jestli to půjde. Razím směrem na  Rakovnicko, kde se nachází několik  malebných lezeckých oblastí.

Chladné ale prosluněné sobotní ráno nás podpořilo a my se vydáváme na Přílepskou skálu.

Přicházíme do bývalého lomu, připadá mi to, že se najednou ocitáme v jakémsi přírodním divadle. Před námi se otevírá centrální stěna s výškou okolo 12m a pokračuje v různých tvarech a záhybech na obě strany téměř do půlkruhu. Celý kruh uzavírají jabloně a břízkové háje a uprostřed divadla je ohniště, velký prostor na spaní a nutné pohodlné zázemí pro lezouchy. Pěkný!!!

Rozlézám se na jednodušších pětkových cestách a vono to jde J. Lezení je většinou kolmé po menších poličkách nebo ve spáře. Vše je zajištěno kruhy, nýty a skobami až na pár spárových a koutových klasik. Materiál je velmi tvrdý načervenalý písek, ale smí se používat friendy a všechny ostatní kovy. Ovšem nesmíte se nechat zmást čísly psanými na skále, i sám autor říká, že se někdo sakra spletl. Petr mi průvodčíkuje, ukazuje mi svoje cesty, zkouší je přelézat a usmívá se nad těmi, kde kdysi tolik bojovali. Tady na Přílepce vznikly jeho lezecké prvopočátky, což dává tomu místu i dni neobvyklý význam. Den zakončujeme klasickou, mírně převislou spárou. Zapadá sluníčko a stěny se barví do zlata, pravá, nefalšovaná romantika.

V neděli jsme zvolili Ležky a dobře jsme udělali. Je to o něco větší žulová oblast s dominantní věží zvanou kapucín. Skalky dosahují maximálně 15m, jsou obráceny k jihu, takže jsme měli  dostatek slunka po celý den.  Cesty jsou většinou zajištěny nýty.  

Lezení na Ležkách je poměrně obtížné, těžké nástupy, nohy na tření a pro ruce jen hrany a oblinky na stisk nebo krystalky nebo škrabky na nehty (delší nehty mají zde výhodu). Zde přicházím na to, jaký smysl má bouldrování a jak dokáže pomoci v technice a síle. V poslední cestě neustále skáču do jednoho oblého „chytu“ a okopávám si palce v lezečkách tak vehementně, až uroním kroupu. Bolí to tak, že se mi nechce okusit další skok, ale nacvakanej matroš mi nedává na výběr, dobrej bouldrista tam prostě bez váhání vylevytuje. Nakonec se přeci jen povedlo a později zjišťuji, že to byl nejsnadnější krok v cestě J.

A ještě informace pro bouldristy. Když pokračujete dále od Kapucína do lesa, najdete tam  pěknou bouldrovou oblast v příjemném prostředí. Dominantou je Velryba, na kterou vedou asi ty nejtěžší kroky.

Dopřáváme si ještě odpočinek  na vyhřátém vršku a plánujem další podzimní romantiku.