Pět dní v Sasku

Pavel Bohuněk

7.5. Hned po práci vyrážím se Štěpánem a jeho ženou do Saska. Je krásně a těšíme se, že si dneska vylezeme alespoň jednu cestu. Kvůli nehodě stojíme asi hodinu v koloně u Bíliny a tak jsme v Sasku asi až v půl šestý. Stejně nám to nedá a vydáváme se na Lilienstein. Jeho 70-ti metrová stěna je vidět už z dálky. Štěpán mi doporučuje Südwestwand za VIIIb. Je to krásná cesta, která vede středem stěny. Lezení si opravdu užívám a oceňuji Štěpánovo sedmdesátku, díky které můžu cestu vylézt v kuse až nahoru.  

Na parkovišti u Rathenu se setkáváme se zbytkem výpravy. Jířa s Maruškou se tentokrát rozhodli provětrat nejmladší členy oddílu, kteří taky chtějí okusit místní písek.

8.5. Vstáváme brzy. Dneska máme v plánu vylézt údolku na Höllenhunda. Po rychlé snídani pospícháme pod stěnu. Už jsem pod stěnou jednou stál, ale i teď mě překvapuje její velikost a strmost. Štěpán mi ukazuje kudy vede cesta. Na 80-ti metrech jsou pouze dva kruhy. První asi ve dvaceti a druhý v padesáti metrech. V cestě je neuvěřitelné množství hodin. Ovšem pamatuju na slova mého kamaráda, který mi radil, abych všechny neprovazoval jinak mi brzo dojde síla. A tak plynule stoupám stěnou a kochám se krásnou expozicí. Štanduju u druhého kruhu a dobírám Štěpána, který tuto cestu leze už po několikáté a pořád se stejnou radostí. Odlez od kroužku je trošku jemnější a pak už jen traverzem a spárou na vrchol. Je to už lehčí lezení, ale zato krásně exponované. Konečně jsem si splnil svůj sen a stojím na vrcholu Höllenhunda. Po celou dobu výstupu nás z protějšího svahu trpělivě natáčela kameramanka Alena.

Naproti Hundovi se nachází věž Paaber Nadel, na kterou jsem si vylezl krásnou cestu Achterbahn za IXa z dílny pana Arnolda. Lezeme ještě na Lug ins Land nějakou neznámou cestu. Je to ale opět hezké a dlouhé lezení. Potom pobíháme pod stěnami a Štěpán mi ukazuje jednu perlu za druhou. Jednu z nich lezeme a to už pro dnešek opravdu stačí.

Večer už netrávíme u ohniště, protože ho místní ochranáři stačili přes den zbourat. Spíme v bivaku, kde ještě před spaní hrajeme nějaké hry.

9.5. Jdeme do oblasti kolem místní dominanty Talwächtru. Po včerejším úspěšném dnu jsme si dnes chtěli se Štěpánem dát odpočinkový den. To se nám ale nějak nedaří a zase lezem celý den jak utržení ze řetězu. Opět jsme spokojení jak nám to jde, ale to nemělo trvat dlouho. Poslední cesta nám udělal čáru přes rozpočet. Lezeme levou údolní hranu na Talwächtra. Vypadá impozantně a očekáváme pěkné lezení. Ovšem zdání klame. První půlka cesty se skládá z tenkých krachliček, které hrozí, že se se mnou každou chvíli ulomí. Jištění je na nic a tak nezbývá než zatnout zuby a opatrně dolézt ke kruhu. Štěpána dobírám ke třetímu kruhu na hraně. Od něj potom traverzuji k dalšímu kroužku, který je asi 5metrů vlevo. Těsně pod ním mi zůstal v ruce chyt, takže jsem hodil pěknou tlamu hlavou napřed. Obkroužil jsem hranu, odrazil jsem se od údolní stěny a vrátil se zpátky. Všechno se událo tak rychle, že mi chvíli trvalo než mi došlo, co se vlastně stalo. Naštěstí jsem vyvázl jen s odřenou rukou. Na druhý pokus se mi daří cvaknout kruh a dolézt na vrchol.

Máme toho dost a tak se jdeme courat do Rathenu na nábřeží, kde se opalujeme, dáváme si pivo a zmrzlinu a pozorujeme lodě plující po Labi.

10.5. Brzy ráno se přesouváme na Falkenstein. Máme v plánu vylézt západní hranu. Je to úžasná linie. Únava z předchozích dní je hodně znát a navíc včerejší pád mi na morálu moc nepřidal a tak po šedesáti metrech boje s převislou spáru cestu úspěšně zapytluju.

Na spravení chuti lezem vyhlášený rajbuňk Reginawand, který před námi lezou i Jířa s Maruškou.

Se zpožděním, opět kvůli dopravní nehodě, přijíždí Hanka. Moc jí nepotěší, když jí oznamuji, že jsem tak unavenej, že už asi nic nevylezu a většinu dne trávím opalováním a flákáním se kolem skály. Odpoledne ještě sbírám poslední síly a s Hankou lezu Severozápadní hranu. Lezeme na pohodu a nikam nepospícháme. Cesta má tři délky. Prostě pohoda – legrace, opalovačka na štandech.

Večer Jířa s mládeží odjíždí do Malého Zchandu a mi se přesouváme na parkoviště uprostřed polí, kde trávíme noc.

11.5. Poslední den padá volba na Affensteiny. Jdeme asi hodinu lesem, abychom zjistili, že jsem v jiném údolí, než jsme původně plánovali. Nakonec se nám po dobrodružném pátrání daří najít věž Domerker, na kterou lezeme cestu Südwand. To je ale jediné co dnes lezeme. Chtěl bych ještě něco vylézt, ale po čtyřech dnech toho mám opravdu dost a tak se balíme a mastíme domů.

Děkuji všem zúčastněným za super atmosféru a hlavně Štěpánovi za to, že vybíral jen ty nejhezčí cesty.