Krkonošská pohádka

Sedám do auta a  razím si to směr Děčín. Když jsme se s Petrem domlouvali, že strávíme ryze sportovní víkend v Krkonoších, zdálo se mi to jako geniální nápad. Pomalu mi to začíná docházet, řídím auto, přestože se řízení bojím jak čert kříže, v kufru vezu dva spacáky a peřinu, protože podle předpovědi bude v noci -22 st. a my nesehnali žádnou boudu. Je jasný, že tuhle noc mi bude strašná kláda a možná taky zmrznu. Vezu taky sedák a matroš, budu lézt v ledu a nikdy jsem to nedělala. Nemám boty, na které se dají upnout mačky…i když to nebude problém, mám přeci kvalitní izolepu, ta to podrží. A k tomu všemu jedu na víkend s člověkem, kterého jsem poznala minulou sobotu na Bořni. Co když taky nemá s ledy zkušenosti? Sakra!!! Určitě spadne! Ještě, že mám tu izolepu, sestrojím nosítka z nějakejch větví a budu ho muset  z těch hor dostat. Jak že se dělá ta stabilizovaná poloha? A co když mu poteče krev? Fuj, určitě omdlím. STOP! Rázně se přihlásilo mé střízlivé já, protože začínám cítit mozoly na palcích, jak drtím volant. Klídek vo nic nejde.

Přehazujem věci do Petrovo auta a razíme směr Špindlerův mlýn. Nenápadně vyzvídám, kde všude lezl a jeho vyprávění mi dodává pořádnou dávku jistoty a nadšení. Nadšení graduje, když stavíme v Tanvaldu u malého domku, který nám bude útočištěm pro další dvě noci, nezmrznu!

Ráno stavíme pod lyžařským areálem Medvědín ve Špindlu, vše je zavřené pro příliš silný vítr. Divný, to se mi nezdá, vylezám z auta a vzápětí skáču zpět. Zima jak na Sibiři. Tázavě se dívám na Petra, balícího mačky a cepíny a nevěřím, že chce v tomhle větru někam vyrazit.

KLAPKA, STŘIH.….Šlapem Labským údolím s báglama na zádech a je to tam po čertech pěkný! Přeskakujem  potok a míříme si to vysokou strání přímo pod nástup ledopádů. Stojím tam a kochám se , je to nádherný, dlouhý závoje, hladký jako zrcadlo. Zima je najednou ta tam a já se nemůžu dočkat až tam polezu. Nejsme sami, o kus dál je trojice lezců bojujících  asi ve třetině stěny. Shodou

okolností jeden na mě mává, ať vyřizuju pozdravy chomutovským pardům od Tomáše z Ádru. Petr se obouvá a pouští se do kolmé stěny, vysoké asi 20m zakončené mírným převiskem. Leze s naprostou jistotou a přehledem, postupuje velmi rychle, vrtá první šroub, tak jsem klidnější, už je na úrovni sousedních lezců. Pod nohama mu odpadávají kusy ledu. Další šroub, poslední pod převisem a je nahoře. Sousedi jsou asi v půlce, koukám s otevřenou pusou. Tak to je borec, říkám si.

Snažíme se upevnit mačky na moje pohory a kupodivu nemusím použít ani izolepu, drží! Beru cepíny a lezu. Úžasný!!! Ten pohyb -kopnutí, zásek, zásek, kopnutí, líbí se mi to! Jde to docela rychle, jen mi mrznou prsty. Dolezu asi do půlky a chvíli odpočívám. Počkat, počkat, co to je? Áúúú, v rukavicích se mi rozlila nesnesitelná bolest, pouštím cepíny, nemůžu je dál udržet a do očí se mi tlačí slzy. Petr mě spouští dolů, vyndám ruce z rukavic a jsou úplně promodralý, přemrzly, ale fest. Chvilku skučím, ale pomaličku to přechází. Teď je mi líto, že jsem nahoře nebyla. Půjčím si rukavice od Petra a nastupuju do pokusu 2. Lezu rychle, abych nezdržovala a užívám si to, protože mi nic nemrzne. Pod převiskem zjišťuju, jak rychle dochází síla, je to fakt dřina. Bojuju na hladké ploše, ještě tři kroky a plácnu sebou do závěje a vydejchávám. Všímám si, že vítr vyhnal beránky na oblohu a meloun se taky přestal stydět a chtěl nám udělat radost. Paráda!

Péťa dává ještě jednu cestu, balíme a valíme na lyže. Snažíme se utrhnout co nejvíce zážitků za ten kratičkej víkend a taky byla naše snaha naplněna a odměněna.

Od té doby si sním o nějakém zimním výstupu, o hoře, třeba jen úplně maličkaté…

                                                                                                                      Hanče, Kuba, Hajnej