Kolem světa za 156 dní

Deivi Šišovská

        Dlouhé období výdělečné činnosti v Anglii a zároveň zdokonalování se v anglickém jazyce mě po dvou letech přestalo v zimě 2006 bavit. Navíc lezení na místní lezecké stěně se mi zdálo býti stereotypní a sestřička Šiška Péťa  mi odcestovala na trvalo do Čech za Broňkem a tudíž jsem začala pomalu uvažovat nad návratem domu, ač jsem si nebyla jista, zda o to stojí i mé boty toulavé. Nikdy jsem k sobě nenašla parťáka, co by se chtěl a mohl toulat světem a sama ženská jsem k tomu neměla odvahu.

     Naštěstí jsem se před Vánoci toho roku dala do kupy s Jindřichem (Tábor), který byl v Anglii  jen krátce a plánoval navštívit další zemi (země) jen, co jeho angličtina získá na kvalitě.

     V Anglii jsme vydrželi další rok posilujíc naší kasičku a Jindřichovo lezecké vědomosti a praxi. Ve volných chvílích jsem jej brávala alespoň na lezeckou stěnu a v létě jsme si odskočili do Dolomit, aby si osahal realitu – lezení venku. Tou dobou se zde konalo lezecké  soustředění  mládeže našeho horoklubu. Jindřich za mnou zvládl každou cestu a moc se mu to zamlouvalo.

    To bylo naše zlomové období, kdy jsme začali uvažovat nad přesunem do jiné země. Lákala nás Austrálie a Nový Zéland, vzhledem k tomu, že jsme tuto akci plánovali na leden  2008 a tou dobou je na jižní polokouli léto. Spor těchto námi vybraných zemí vyhrál Zéland, protože je tam jednodušší získat roční tzv. workingholiday vízum (práci jsme tam plánovali, vzhledem k nedostatku financí na tento výlet) a další skutečnost byla, že se na  Zélandu nevyskytují  na rozdíl od Austrálie například obří jedovaté žáby, pavouci a žádné velké plazy. To bylo rozhodující vzhledem k tomu, že jsme se chystali trávit většinu nocí ve stanu mimo campy a jiná ubytovací zařízení.

     O Zélandu jsme si nastudovali spousty materiálů, když nás týden před zabukováním letenek angličtí známí přesvědčili, ať si přikoupíme nějaké tzv. stopovery (mezipřistání), když už poletíme přes půl zeměkoule. Trochu nás děsil nedostatek peněz a neznalost španělštiny, jenž je dost podstatná pro komunikaci v jižní Americe, ale rozhodovaní netrvalo dlouho a v ruce jsme drželi letenky kolem světa = Londýn-Bangkok (Thajsko) 7 dní, Bangkok-Singapur 5 dní, Singapur-mezipřistání Sydney (Austrálie) – Auckland (Nový Zéland) 114 dní, Auckland – Santiago (Jižní Amerika-Chile, Bolívie, Paraguay, Brazílie,Argentina) 30 dní, Buenos Aires  (Argentina-Jižní Amerika)-mezi přistání Madrid - Londýn. To celé za 156 dní.

       V Čechách jsme strávili krásné Vánoční svátky, u Párkových na baráku nezapomenutelného Silvestra a 8. ledna 2008 s námi vzlétl Boeing z Heathrow – anglického letiště na 10 hodin směr Bangkok s tím, že časový posun zde dělal  7 hodin oproti Čechám, což našemu organismu přidalo na pořádném zmatku. Jakoby nestačil přesun ze zimního období do Thajské sluneční letní výhně, ještě jsme další tři dny bojovali s noční nespavostí za podpory  hlučné pokojové klimatizace a s denní únavou. My bojovali dá se říci pouhé 3 dny, ale jiné lidi tento časový posun rozhodil třeba i na týden.

Thajsko   

Hned po přistání a vyřízení víz stojí za zmínku nejhorší zážitek naší půlroční akce, na pásech v letištní hale nebyl můj dvacetikilový  batoh vybavený věcmi na půl roku, samozřejmě s několika vypůjčenými věcmi – jeho hodnota byla vysoká a tudíž při představě, že se nenajde, jsem byla zdrcená. Nevěděla jsem, zda letět domu v případě, že by se nenašel. Vůbec nemluvím o mých dalších hrůzostrašných myšlenkách během noční nespavosti.

      Ubytovali jsme se v Green house backpackru v centru Bangkoku a druhý den ráno mi byl batoh doručen na recepci a tudíž jsmese po tři dny mohli věnovat prohlídce hlavního města, což byl zážitek. Kromě toho, že se tu téměř každý místní občan snaží ošidit cestovatele přemrštěnými cenami za zboží či služby a krom toho, že po vstupu na ulici je cítit silný zápach různých druhů zkažených potravin mísící se s přirozeným dusnem,je Bangkok kulturní a velmi živé město. Tím živé myslím i to, e kolikrát je možnost zahlédnout zboží (brouky) seskakující z pojízdného stánku. Člověk si taktéž musí dávat pozor na peněženku a kapsy, ale jinak stojí Bangkok z historické stránky za prohlídku. Prostě je to město nacpané především obchodníky a dále dělníky a jinou pracovní silou z blízkého i dalekého okolí. Je zde fajn podívanou plovoucí trh a zážitkem jízda stále troubícím taxíkem na třech kolech tzv. Tuk-tukem. Na tři dny jsme vyrazili i mimo Bangkok a fakt je, že venkov Thajska je pln života v bídě, lidé zde žijí v chatrčích a běhají polonazí, ale vypadají šťastně. Podařilo se nám vidět onen legendární most přes řeku Kwai, jezdili jsme na slonech a navštívili jsme Tygří chrám.

Dost nás mrzelo, že jsme se nemohli vydat do Singaporu přes Malajsii. 

Ovšem největší radost mi v Thajsku udělala zpráva z domova, že má sestřička čeká s Broňkem potomka(u).

Singapur

Je městský stát v jihovýchodní  Asii na stejnojmenném ostrově a přilehlých 54 ostrůvcích při jižní výspě Malajského poloostrova. Jeho název je odvozený ze sanskrtu a znamená v češtině Lví město.

Budu stručnější a jen krátce o Singapuru, který je oddělen od malajského poloostrova úzkým průlivem. Klima je po celý rok stejně teplé.

Singapur byl původně pouze malá rybářská vesnice, ale díky své výhodné poloze se stal velice důležitým dopravním uzlem a je druhým největším přístavem světa. Patří mezi nejvyspělejší státy světa, je světovým finančním, obchodním a dopravním centrem.

Strávili jsme zde pouze čtyři dny, ale stačilo to na seznámení se skutečností, že ať zde pospolu žijí Číňané, Malajci, Indové a jiné národnosti, všichni jsou mírumilovní a slušní - zde je vyspělost znát.

Nový Zéland

Dostávám se ke krásnému Novému Zélandu, jehož východní pobřeží je omýváno vlnami Tichého oceánu a ze západu Tasmanovým mořem, 1600km na východ od Austrálie. Tvoří jej dva velké ostrovy a bezpočet menších. Patří k nejodlehlejším a nejméně osídleným zemím světa, jeho rozloha  činí 270 530 km², počet obyvatel je 3,93 milionů  a z toho 2/3 žijí na severním ostrově a většinou kolem největšího města země kolem Aucklandu, kde i nám začali koncem ledna toulky po Zélandě na  zhruba tři a půl měsíce.

Na úvod bych chtěla seznámit s pár přírodními zajímavostmi, se kterými se na Zélandu může člověk setkat buďto v národních parcích, v Alpách nebo díky trpělivému hledání ve volné přírodě a pokusím se přiložit pár vlastních fotografií.

Nový Zéland leží  osamoceně v Tichém oceánu již 80 milionů let, a díky tomu se zde vyskytují rostlinné a živočišné druhy, s nimiž se nesetkáte  nikde jinde na světě (Damaroňové lesy a pabuky, Haterie - novozélandský zástupce jediného zbylého řádu obojživelníků, který se vyvinul před 220 miliony let, ptáček Kiwi, bezkřídlý cvrček Weta, velký jako lidská dlaň - obyvatel Damaroňových lesů, stromová kapradina nazývaná Ponga - obecně pokládaná za národní symbol.

Manuka - keř známý jako Tea tree je klíčovým zdrojem pylu a nektaru, mě okouzlily tzv. Alpínky - rostliny připomínající mechové postýlky vyskytující se ve vysokohorských oblastech, dále je obdivuhodný inteligentní papoušek Kea, jediný papoušek žijící v alpských podmínkách a miluje oklovávání těsnění u okýnek aut, s nimiž jsme měli i my čest se setkat.

Dalším nádherným ptákem je ptáček Pukeko nádherné červeno-modré barvy, no a nezapomenu ani na Lachtana Forsterovo, který je běžně k vidění povalujíce se na skalách při pobřeží. Zajímavostí je, že před příchodem člověka na N. Zéland tam nežil jediný suchozemský savec, pouze ptáci a ještěr zvaný Harterie.

Co ovšem potěšilo nás, že na takto malé rozloze jako má NZ, je možné urazit malé vzdálenosti a je možné sledovat rozdíly mezi subtropickým severem (jeho nejnavštěvovanějším místem je Cape Reinga, kvůli poloze na špičce země, kde se slévají vody Tasmanova moře a Tichého oceánu) a chladným jihem (zajímavá oblast, kde se v západní části od pobřeží terén zvedá strmě vzhůru přes hustý deštný les až ke 3000 metrů vysokých horským štítům), deštivým západem a sušším východem, vulkanickým středem Severního ostrova a horskými hřebeny Jižního ostrova (s nejvyšší horou NZ – Mount Cook  3764m). Tvář krajiny, jíž vévodí pohoří, kopce, jezera a řeky, vymodelovaly nesmírné geologické síly.

Dále člověk téměř na každém kroku potkává tzv. Maory, což jsou první obyvatelé Nového Zélandu, kteří sem připluli z tichomoří a založili zde své kmeny. Ty však v roce 1840 kolonizovali Britové a dodnes se spoustou Asiatů žijí v míru.

Co se nás dvou a Nového Zélandu týče, byli jsme tam tuze spokojeni. Po příletu a zakoupení osobního auta značky Toyota  jsme hned vyrazili na Jižní ostrov, kde jsme prvních šest sluncem sužujících týdnů strávili prací na vinicích, ale zbytek pobytu na tomto ostrově byl pln dobrodružných zážitků, choďáků po horách, sopkách, krásnými zelenými údolími, koupáním v moři a sem tam jsme zamířili do města. Stihli jsme Zéland projet od severu k jihu a od západu k východu.

Každý z vás asi čeká, kdy přijde pár slov o našem společném koníčku - o lezení. Budu vás tedy muset zklamat, půl roku je na toto vše příliš krátký čas. Chvíli jsem pofňukávala, že nemám matroš sebou, ale v zápětí jsem pochopila, že bychom museli obětovat fůry jiných nevšedních zážitků. Zato nyní si nemohu onu půlroční nečinnost odpustit, s lezením budu muset začít od samého začátku. Jak jsem zjistila nedávno na Jedláku za asistence Pavla Bohuňka a Blahouše, nemám ani morál ani sílu.

Ale od lezení k zážitkům. Mezi velmi krásné počítám nejen to, že se nám podařilo vidět nelétavého chráněného ptáčka Kiwiho ve volné přírodě (Což je vzácnost, protože je ptákem nočním. Pouze 10-ti procentům místních obyvatel se toto podařilo za celý jejich život),

ale každé seznámení s Kiváky (tak se nazývají obyvatelé N. Zélandu) bylo velmi příjemné. Nechápu to při množství cestovatelů v této zemi, ale připadalo mi, že nás každý druhý Kivák zval domu a chtěl nás hostit.

V práci a na toulkách jsme potkávali snad nejvíce cestovatele české národnosti (takže se člověk neztratí) dále německé a Izraelce. Potkali jsem také fajn Mexičana, který nás učil sbírat a následně zpracovávat mušle.

Ubytovaní? To byl kámen úrazu, protože jsme většinou spávali v autě (jak už jsem zmiňovala osobním), tudíž si člověk připadal jako ve vitrýně, hlavně když přišel zimní čas a stmívalo se kolem páté večerní. Jindřich si navíc se svým dlouhým tělem připadal jako sardinka. Jak se to jen dalo, spávali jsme ve stanu a na túrách sem tam v horských chatách. Jinak je na každém kroku a v malém městečku nějaké cenově přijatelné ubytovací zařízení (ale kdo chce hodně stihnout, přitom málo pracovat, musí dost omezit výdej z kasy - takový je život).

K toulkám o Zélandu bych toho mohla napsat ještě moc a moc, ale asi by vás tento článek začal nudit, takže pokračování, co se týče Jižní Ameriky, čekejte v dalším čísle Mantany, a jestliže najdete v tomto článku nějaké nesrovnalosti, kritiku nechci slyšet.

Ahoj a někdy na viděnou.   

                                                                                                                               Deivík (Šiška)