Gross Glockner Pallaviciniho kuloárem

Plán vylézt Pallaviciniho kuloár na GrossGlockner mám v hlavně už několik let. Všechny plány nakonec skončily špatnou předpovědí. A co to takhle zkusit v zimě? Přeci nejsme žádní měkouši, ne? Všechno plánujeme na poslední chvílí: „Počasí vypadá dobře, zítra jedem“.

Ve středu po práci vyrážíme. V Německu nás asi patnáct minut otravují policajti, jinak cesta probíhá bez problémů a o půlnoci jsme ve vesničce Heilingeblut, kde na parkovišti zalézáme na tři hoďky do spacáků.

Vstáváme hodně brzo, protože nás čeká asi patnáctikilometrový pochod na chatu Franze Josefa a pokud to půjde dobře, chceme dojít až na bivak. Silnice je totiž v zimě uzavřená a cesta je to opravdu vydatná. Tvrdý nafoukaný sníh se střídá s prašanem, ve kterém musíme prošlapávat stopu. Ve snaze vyhnout se náročnému prošlapávání chodíme po různých zídkách, zábradlích, přeskakujeme patníky a přelézáme čerstvě spadlé laviny. Na Josefa dorážíme asi ve dvanáct, což se nám zdá jako super čas.

Dáváme menší svačinu a přebytečné věci z batohu ukrýváme do kovové pramice, kterou tam mají uprostřed parkoviště. Moc se ale nezdržujeme, protože víme, že nás čeká ještě pěkná štreka. Sestupujeme na ledovec, kde se navazujeme. Já s Mikem jdeme první a prošlapáváme stopu. Tento úděl nám zůstane již po zbytek výpravy. Když jsem tu byl v létě, tak na ledovci bylo vidět spousta trhlin, které se dali jednoduše obejít. Teď není vidět ani jedna. Jen velká bílá pláň. Naštěstí je cesta přes ledovec alespoň částečně značena.

Pokračujeme dlouhatánským svahem, který nás dovede až k bivakovací boudě, kterou tušíme kdesi vysoko nad námi na skalní ostruze. Hodiny monotónního prošlapávání nám zpestřuje krátká ledová stěnka a asi padesát metrů široká trhlina, kterou oblézáme dosti kuriózním způsobem už za tmy. Před námi je skalní pilíř, na kterém ten bivak přeci musí být! Jsme skoro na konci ledovce a jiná skála tu není. To bude ono! O správnosti našeho úsudku nás přesvědčuje skoba. Tahám asi trojkový skalní úsek a i přes vyčerpání mám radost z tohoto pohybu. Kluci na mě netrpělivě pokřikují, jestli vidím bivak. Chtěl jsem si z nich udělat srandu, že tam není, ale v této situaci se mi to zdálo moc drastický. Mik to za mnou vylézá a kluci žímarují. Vaříme litry čaje a usínáme jak mimina.

Ráno chceme vstávat v sedm, ale ještě dřív nás budí vítr, který se vší silou opírá do boudy. Rosničkářům se předpověď opravdu povedla. Fakt je jasno a obloha skoro bez mráčku, ale o vichřici nic nepsali.

Pod nástupem jsme asi za půl hodiny. Navazuju se a začínám ukrajovat první metry vysněného žlabu. A vůbec nejsou jednoduchý. Dvě metr a půl široké odtrhové trhliny pokrývá po pás prašanu. Po odhrabání několika metrů krychlových sněhu se mi podaří trhliny obnažit a po vzoru filmu Vertical Limit tyto trhliny překonávám. Žlab se zužuje a překvapuje mě velmi tvrdý led, do kterého ani nejde zavrtat. Začínáme mít s Mikem vážné pochybnosti o úspěchu akce. Neštěstí se terén umoudřuje a mění se v tvrdý firn. Lezeme současně, navázaní na padesátimetrové lano. Prvnímu se občas podaří něco založit nebo zavrtat. Všechno to je ale jen tak pro pocit. Musíme hold věřit jeden druhému. Na konci se žlab opět zužuje a ledu přibývá. Po celou dobu výstupu fouká nepříjemný vítr. Zima je taky pořádná. Závěrečné dvě délky vedou mixovým terénem a jsou zajištěny borháky. Už máme dost věčného zakopávání maček a tak lezem čistě po skále. Za nedlouho stojíme v sedle a chytáme sluneční paprsky. Hlavního vrcholu dosahujeme ve čtyři hodiny už snadným terénem. Moc se zde nezdržujeme a po nezbytných formalitách, jako jsou vrcholová fota, začínáme sestupovat. Ze sedla vidíme kluky ve žlabu hluboko pod námi. Moc jim to nezávidím, budou muset sestupovat za tmy.

Sestup je už jen pohodová záležitost. Stěžuje nám to pouze ten silný vítr, který nás občas strhne. V půl šesté přicházíme do pěkně zařízeného winterraumu na chatě Erherzolg Johan Hütte.

Asi v sedm hodin hlásí Mik, že vidí čelovky na Klein Glockneru. Paráda, kluci už sestupujou! Chvíli jim svítíme, aby věděli, kde je chata a pak zalézáme do spacáků. Ze spánku mě budí telefon. Volá Ludvík. Trhaně mi oznamuje, že neví kudy se sestupuje. Bohužel vysvětlit jsem to nestačil, protože se mu vybil telefon. Vyběhl jsem ven podívat se, kde jsou. K mému zděšení byli asi o padesát metrů níž než před dvěma hodinama. To mi přišlo hodně divný. Ludvík se ještě jednou pokoušel o telefonické spojení, ale jeho baterka znovu selhala. Celou situaci stěžoval silný vítr. Rozhodl jsem se, že ještě chvíli počkám a pak vzbudím Mika a půjdeme jim naproti. Naštěstí se klukům podařilo najít sestup a v půl desátý se objevují na chatě. Až teď jsem pochopil, proč jim to trvalo tak dlouho. Ludvík dostal sněžnou slepotu vlivem silného větru a tak musel jít velmi pomalu a na některých úsecích ho Jakub spouštěl.

Druhý den nás čeká dlouhý sestup. Vítr se neutišil. Spíše naopak. A tak klopýtáme ledovcem už známou cestou. Jdeme kolem místa, kde jsme před třemi lety bivakovali s Jakubem. Sestup probíhá poměrně rychle, ledovec v údolí doslova přebíháme a za nedlouho jsme na Josefovi. Celou dobu jsem se těšil na sýr, který mám schovaný v lodi, jenže mi nějak nedošlo, že je vlastně zima a tím sýrem by se dali zatloukat hřebíky. Cesta po silnici k autu je už jen o vůli. Bylo fajn sednout si do auta, pustit si Boba Dylena a nechat se unášet tím báječným pocitem, že se nám zase podařila nějaká pitomost.

Kluci přišli asi po hodině už za tmy. Sjeli jsme do Lienzu, kde jsme zapadli do první Pizzerie, kterou jsme potkali a dali si zasloužený dlabanec. Teď už jen najít místo na spaní a zítra hurá domů!

Díky kluci, bylo to super!  

                                                                                                                                                         Pája