Frankenjura

Pavel Bohuněk

Před námi jsou čtyři dny volna a tak ve čtvrtek ráno vyrážíme do Frankenjury ve složení já, Luciferka s neteří Lenkou a David. Cestou koukám do průvodce a snažím se vybrat jednu oblast, kterou budeme dneska obléhat. Rozhoduji se pro Stadelhofener Wände. V Gößweinsteinu odbočujeme doleva a za vesnicí Stadelhofen necháváme auto. Ke skalám je to asi deset minut. Nemůžu se dočkat, až okusím zdejší vápenec. Nebyl jsem tu asi dva roky a tak jsem zvědav, jak si na tenhle matroš zvyknu. Objevujeme první skálu uprostřed malebných lesů a políček. Na rozlezení si dáváme nějakou šestku, která ale určitě nepatří k místním perlám.

Pomalu si ruce začínají zvykat. Horší je to s nohama. Jsem zvyklý z písku lézt na tření, ale tady to moc nefunguje. Ovšem za chvíli se pěkně rozlézáme a lezeme jednu cestu za druhou. Po vyčerpání možností této stěny se přesouváme hlouběji do lesa, kde se nachází další skalka. Jsou tu krásné cesty a tak neodoláváme a většinu z nich přelézáme. Po asi desáté cestě máme dost. Lezení je tu hodně silové a taky se začíná ozývat pravá ruka. Asi jsem to trošku přehnal. Nemám zájem o zánět šlach a tak ostatním oznamuji, že končím. To všichni vítají. Stejně už je večer.

Jedeme do známého altánu u Gößweinsteinu, kde máme mít sraz s Jardou Ďurkovským. Po příjezdu na parkoviště s nadšením zjišťujeme, že tu nikdo není a tak možná budeme v altánu sami, s čímž jsme vůbec nepočítali. Po bližším ohledání zjišťujeme, že tu není ani altán. Zůstala po něm jen vysekaná díra v lese. Asi ho nechali zbourat ochranáři. Přesouváme se tedy k Doosu, kde je taky známý altánek u řeky. Soukromí tu sice moc není, protože je to u silnice, ale pro naše účely je to dostačující. Přidávají se k nám Jarda s Prckem. Večer trávíme grilováním a plánováním na zítřek.

Ráno je krásně. Jdeme lézt na Aalkorber Wände. Je to menší masív otočený na jih, takže chvílemi je tu docela horko. Tento sektor je zřejmě hodně oblíben, o čemž nás přesvědčují davy lezců, kteří sem stále proudí. Za chvíli je obsazena každá cesta na stěně a z lezení se stává boj o kus volné skály. Moc nás tento styl neoslovil, takže po třech cestách a dvou čtyřmetrových pádech na zem končíme.

Zbytek dne trávíme již nelezecky a podnikáme turistický výlet na místní hrad, který je ale zavřený a tak ho jen obcházíme a kocháme se krajinou. Odpoledne naštěstí začíná pršet a tak nejsme zas tak naštvaní, že nelezeme. Na večer se přesouváme do jiného a mnohem lepšího altánu. Cestou jsem ale nedával pozor, takže vůbec nevím, kde se nachází. U altánu hoří oheň a tak jen nataháme dřevo a už si jen užíváme pohody u táboráku, kterou nám naruší až banda opilých mladých Němců. Po chvíli jim ale dochází, že chceme být sami a tak se přesouvají o sto metrů dál.

V sobotu lezeme na Marientallerwande.

Daří se nám zde vylézt několik hezkých cest. Lezců zase stále přibývá, a když už je to neúnosné, odcházíme jinam. Vybírám nějakou skálu u silnice. Vede na ní Alter weg. Začíná spárou, která se postupně rozšiřuje, až přechází v rozporový komín. Tuhle cestu si opravdu užívám. Je to klasika, na kterou v Juře jen tak nenarazíte. Je odpoledne a já mám ještě chuť lézt. Vyhlédl jsem si nějakou skálu zapadlou v lese. Asi půl hodiny se prodíráme křovím, až nacházíme „vysněnou skálu“. Po jejím prozkoumání konstatuji, že jsme rovnou mohli jet do Orasína. Ještě se snažíme najít jinou skálu, která má být o kousek dál. To se nám ale nedaří a tak to balíme.

Rozhodujeme se, že domů vyrazíme už dnes. Myslím, že toho bylo dost a potřebujeme si dát delší voraz a načerpat síly, protože další prodloužený víkend se blíží. Cestou se zastavujeme v oblíbeném motorestu na jídlo a doma jsme kolem desáté večer.

Kvůli zranění jsme vylezli asi jen 20 cest obtížnosti 5 až 8, ale i tak považuji tento výlet za vydařený a všem spolulezcům děkuji.

                                                           Pája