Finální dny roku 2008

Deivi Šišovská

     Poslení měsíce se mi příliš nedařilo a proto ani na Vánoce jsem se příliš netěšila.

     Předposlení pracovní den před svátky jsme strávili fajn odpoledne s tenagerama z horoklubu na „Vánoční „ stěně plněním různých lezeckých úkolů, což byho velice zábavné. No a další den svolal předseda Letoš neoficiální vánoční pivní sezení, které mě alespoň trochu rozptýlilo od vůně Vánoc.

    Byl zde Letošem a Blážou osloven Honza Stütz – podle mého názoru mladý, nadějný a hlavně pro lezení zapálený hoch, zda by s klukama nejel 29. až 31.12. do Rakouska na ledy a on souhlasil, čemuž se nedivím-byla to pro něj nová zkušenost-jen jsem malinko záviděla. To netrvalo dlouho, můj sen se stal skutečností a následujícího dne jsem byla přijata do party jako čtvrtý člen. Vím pro chlapy celkem běžná věc, ale kdo vezme holku do studených nelítostných hor, kde se přes den kutá do ledu a v noci spí při patnácti stupních pod nulou na sněhu ve žďáráku. Každopádně díky kluků nabídce byl můj pohled na Vánoční svátky malinko pozitivnější.

    Cepíny, mačky, skelety, teplý spací pytel,žďárák, gore-texové rukavice atd. atd. – byl dost velký problém toto vše sehnat během pár dní , když člověk nechtěl narušit pohodu Vánoc známým a kamarádům, ale nakonec poslední díl výbavy ležel v neděli ráno 28.12. na hromadě  k sebou vzetí. Opět se vyplatilo nenechat všechno na poslední chvíli, protože právě to ráno zavolal Letoš, zda bych měla něco proti tomu, kdybychom vyjeli o den dříve, z důvodu neúčasti Bláži, který měl službu v zaměstnání až do 29.12., ale byl nemocen , tedy nebyl důvod naň čekat.

    Jsme tři – já , Letoš a Honza Stütz a vyrážíme 28.12. na noc – snad máme vše potřebné.Cesta začíná skvěle zakousnutím  řízků a následně koláče od Honzovo maminky.

   Po Letošovo vytrvalé jízdě se ocitáme na jakémsi parkovišti nedaleko města Bad Gastein , kde Honzík zjišťuje že má jen jeden slabý spacák a druhý jsme zapoměli u mne, tedy po zbytek noci zůstávají i s vyčerpaným Letošem ve vyhřátém autě, zatímco já odpočatá spánkem z cesty testuji nový spací pytel pod širým nebem-supr!!!

    Kolem osmé balíme a vyrážíme do Rauriser Talu (1200m), kde jsem původně chtěli lézt na Klausenfall, u kterého příliš nehrozilo padání lavin, ale také byl nenarostlý a tekla po něm proudem voda.

    To tedy trochu předbíhám. Nejprve nastalo hrabaření a strojení se do lezeckého náčiní, kde já zjistila, že boty skelety velikosti 5 přesně na mou nohu poškodil zub času a zatímco já si doma upravovala mačky pouze podle boty pravé, zjistila jsem že právě levá je prasklá od špičky k boku a navíc mi zůstali od obou bot jazyky v ruce, což chlapcům připadalo velice vtipné, ale mne na této výpravě finišující. Naštěstí tu byl Letoš s jedněma botama navíc, ovšem „jen“ o 4 čísla větší, tudíž devítky- boty jako Mickymause. Nezbývalo než přijmout. Nebyla jsem v tom sama, i Honza měl boty o 2 čísla větší.

    Po čase jsem vše vykoumali a dali se hledat ,,Klausův“ ledopád vzdálen asi hodinu chůze, ale po dvou hodinách jsme nastoupili do nádherně vyhlížejícího Traumfallu (WI 4/ 300m), který měl asi 6 délek, což jsme netušili ve chvíli nástupu – 13:30.Počasí bylo nádherně slunečné , ale při výlezu se začalo rapidně stmívat a sestup lesem nezbýval jinak než za tmy. Přesně dvě hodiny jsme se sypali dolů svahem hlubokým sněhem mezi stromy a přes dva lavinové svaly, z kterých jezdil mráz po celém těle, ještě že nebylo příliš vidět.

    K autu na parkoviště k malebné hospůdce jsme dorazili kolem osmé večerní a začaly hody. Jako bezdomovci jsme hodovali před hospůdkou a byli obdivování rakouskými kolemjdoucími.Nakonec i my si došli na pivko, které bylo tím nejmenším důvodem obývání hospody- hlavní bylo usušit co největší množství mokrých oděvů a nasytit se teplem – což Letoš zvládnul až do usnutí. Jak se říká s jídlem roste chuť a Letoš měl co dělat aby nás následoval  a ulehl do svého spacáku na mrazu pod širým nebem plným hvězd.

     Druhého dne bylo vše mražené – cukroví, rybičky, chleba i sýr –všechno chutnalo stejně a zubům mráz působil ohromnou bolest.

     Změnili jsme údolí a přesunuli se do Hüttwinkltalu, kde nás nemile překvapila závora, odkud to bylo pěšky k našemu cíli 2 hodiny chůze, nebo vjezdový poplatek 10€, což bychom dali, ale obsluha scházela. Po nasazení výstroje jsme se vysmáli chlapcům na skůtrech, co vozili zákazníky (osobu za 3€ ).Ty čtyři kilometry  do kopce, to přece dáme v pohodě sami.Vzali jsem to nábližkou lesem, chvíli ve stínu stromů, chvíli na slunci, ale vytoužený cíl stále nikde. Sluníčko začalo pomalu ustupovat a my se k nástupu pod Golliwog¨s Cakewalk (WI 4/40m) dostali až kolem druhé odpolední hodiny. Výstroj jsme měli v mžiku nasazenou a Letoš nastoupil do první délky. Zatímco já jistila a Honza kolem běhal a rozptiloval mě svou neposedností.Letoš zmizel za hranou a po chvíli nehybnosti lana bylo možno předpokládat problémy.A taky jo,led byl sypký a měký a tudíž Letoš traverzoval  za roh, obešel skalní masív při slanění vyzbíral šrouby samozřejmě toto vše proběhlo už téměř za tmy.

    Dnes jsem nezalozili, ale dobrodružství teprve začínalo. U nedaleké hospody půjčovali sáně za 4€ , což jsem vzdali, ale cestou domu k parkovišti kolem nás celkem pravidelně projížděly skůtry táhnoucí  od parkoviště sáně.My se pomalu modlili, abychom nějaké našli a co čert nechtěl, opravdu jsme jedny osiřelé na cestě našli. Jenže dostat na ně naše tři zadky a tři bágly s matrošem byl celkem nadlidský úkol a přeci jsem to zvládli. Letoš v čele jako jediný viděl na cestu, já byla salámem v housce a Honza tak tak sedící trénoval své břišní svalstvo. Nocí se tou dobou asi půl hodiny ozíval jen hlučný smích , Letošovo velení do prava a do leva a sem tam výkřik hrůzy při předpokladu nezvládnutí zatáčky.

    Bivak této noci se dal srovnat s rájem, kluci totiž našli nedaleko cesty zlatokopecký dřevěný baráček.Sice bez oken a dveří, ale dřevěnou střechou i podlahou – skvělé na vaření a přenocování, ani nám příliš nezkazila radost brzká zavírací doba v nedaleké hospůdce.

     Poslední den roku 2008 nás po ránu uvítalo sluníčko a tudíž jsem se rozhodli popojet do Schladmingu do Untertalu (1100 m) , kde jsem si vyhlédli krásný krátký ledopád Übungsfalls Weisse Wand (WI 3/40 m ),který byl vzdálen pouze 15minut chůze od parkoviště.Na pohled na dálku byl malebný, pouze ohromné množství sněhu z nedávno spadlé laviny pod ním nabádalo k respektu a taktéž tloušťka ledu nebyla právě uchvacující, ale přijeli jsem lézt a tak se nám jej v krásném čase 1h 20minut podařilo i se slaněním zdolat. Sem tam se Letoš na prvním zapotil, ale z celého výletu jsme byli myslím všichni nadšeni.

     Děkujeme Letoši za prima výlet a zpestření svátků.

     Krásný Nový rok všem a hodně lezeckých úspěchů – to a mnohé jiné.     Deivík