Dachstein - bleskový výpad

Blahouš Kluc

20.-21.6.2008

Svinča původně přišel s návrhem, že bychom mohli vylézt Pichlweg v jižní stěně Dachsteinu. Jedná se o 900 m dlouhou cestu (700m převýšení) jejíž obtížnost nepřesáhne 4. stupně. Vzhledem k tomu, že Milan byl v oblasti Dachsteinu již několikrát a nikdy nebylo pod stěnou mnoho sněhu, podcenili jsme situaci a nevzali si zimní výbavu.

Dojíždíme na parkoviště k hotelu Türlwand (1680m) kolem 23.00 h, Milan se cpe zásobami a evidentně mu to dělá dobře. Uleháme do spacáků vedle auta, ani není moc zima. Budík je nastaven na 05.30 h. Po probuzení čumíme jak vejři na velkou sněžnou planinu pod stěnou, kde se normálně nachází suťovisko. Nemáme mačky a šance, že bychom vylezli celou stěnu a stačili poslední lanovku v 17.10 h, je mizivá. Sestup v prudkém zasněženém svahu bez výbavy odmítám, na to jsou jiní kádři.

Volíme náhradní alternativu a necháváme se v 08.00 h vyvézt za 28 euro (zpáteční) lanovkou na Hunerkogel (2687m). Je pěkné počasí, ledovec oslňuje a my slaňujeme do prochladlé jižní stěny ze slaňovacího řetězu, který se nachází asi 50 m od lanovky. Slaňujeme po 25 m a to celkem 8x, až dosáhneme suťoviska, kde musíme traverzovat podél stěny. Děkujeme za fixní lano, které zajišťuje celý traverz. Svinča bez obtíží nachází cestu Die Klasische 6, jejíž cca 150 metrů je naším cílem. První boulderové metry laboruje ve svých „bagančatech“, ale pak postupuje dál již s jistotou. Jištění je tak po 6-7 metrech. Asi po 30 metrech mě dobírá a chce pokračovat nalevo za hranu. Mně se to nezdá a vidím řešení v kuloárku nad námi. Milan si vede svou a odlézá za hranu, kde využije vnucený friend v krásných, ale těžkých žlábkách. Když přilezu k prvolezci, tak se zamyšleně divím, že v těch žlábkách nespadl. S úsměvem a snad s nadsázkou mi odpovídá, že nespadl jen kvůli tomu, že by mu v případě pádu ostré hrany žlábků lano přeřízly. A teď přichází moje chvíle. Další délka obtížnosti 5 se mi zdá být schůdnou, tak navrhuju, že si ji vytáhnu. Svinča mi dodává „podporu“ a sděluje mi, že se pády v horách nevyplácí. No co naplat, už jsem se rozhodl. První kroky v krásných žlábkách shazuju nervozitu, zajišťuju první nýt ve výšce asi 6 metrů a cítím, jak mi rostou křídla. Ti orli se fakt musí mít dobře. Milan na mě křičí něco ve smyslu: Ty vole Güllichu, ty jsi tady největší práskač, ale ne jako bonzák“. Přehoupnu se přes hranu a nejraději bych nikdy nezastavil a tak k již vyvedené délce přidávám ještě jednu trochu více položenou a potřísněnou vodou. Zastavují mě až dva borháky.  Neměl jsem v ruce náčrtek a tak se správný štand nachází o pár metrů vlevo. Svinča si stěžuje, že ho to na druhém s batohem nebaví. Rozumím mu. Poslední délka začíná lehce nalámaným převískem. Tuto délku si opravdu vychutnávám, i když je to rozlámané i dále. Konečně jsme na vrcholu a podáváme si ruce. Tak to byla krásná cesta. Je fakt, že jsme lezli poměrně pomalu a tak se už jenom válíme, procházím se po ledovci a hrajeme si s myšlenkou, že pojedeme večer domů. Na Pichlweg stejně nepůjdeme a další „balík“ za lanovku nejsme ochotni dát.

            Kolem 17.00 h sedíme v autě připraveni k odjezdu, ale Milan má spásnou myšlenku, že když pojedeme až v 18.30 h, tak nebudeme muset platit mítné. Podvoluju se, jdu se projít a fotit. Je čas odjezdu a příjemná paní od nás vybírá poplatek něco přes 9 euro za parkování. Tak to nám nevyšlo. Svinčule jede rychle a doma mě vyhazuje něco kolem 01.00 h. Pěkný bleskový výpad do Alp, zeptejte se Milana :-).  

                                                                                              Blahouš Smrtihlav