VĚŽE NA CHOMUTOVSKU - TELŠSKÁ VĚŽ

Telšská věž se nachází ve skupině tzv. Orasínských skal JJZ od obce Orasín téměř na temeni protáhlého zalesněného vrchu dříve zvaného Brandstein (601 m), který se táhne od rozvalin hradu Najštejna až po myslivnu Telš.

Nejkratší přístup k věži (i k ostatním orasínským skalám) jest z obce Orasín k myslivně Telš a odtud JV směrem kolem lesní školky jilmů horských a dále lesem po hřebeni cca 150 m k Telšské věži. Tato se nalézá asi 20 m pod hřebenem ve svahu, jež prudce spadá do údolí řeky Bíliny. Krajinově vděčný, nýbrž poněkud zdlouhavý přístup k orasínským skalám je možný i Telšským údolím. Nutno však počítat s jistými obstrukcemi pana hrázného a dalších zaměstnanců Povodí Ohře, státní podnik, který průstup z Jirkova Telšským údolím přes Jirkovskou přehradu dosti nepochopitelně hermeticky uzavřel. Další přístup je možný po lesní silničce z obce Květnov.

Skalní útvary orasínské pro lezení objevil Milan Svinařík v roce 1986 při svých toulkách krajinou. On spolu s přáteli pojmenoval i všechny významné skalní útvary včetně Telšské věže. Protože se jedná převážně o vydatně zarostlé skalní výchozy, není pravděpodobné, že by se tu v minulosti kdy lezlo před rokem 1986. Rovněž starší názvy jednotlivých skal pravděpodobně nikdy neexistovaly, nebo se nedochovaly. I když, kdo ví? V terénu jsou dodnes patrny zbytky předválečných zpevněných vycházkových stezek. Zejména pod skalními útvary U cesty, Zelenáč a v okolí Horních kamenů či Posledního kamene, který je výrazným vyhlídkovým bodem do Telšského údolí a podkrušnohorské pánve.

Poprvé se objevuje Telšská věž  v samizdatovém průvodci Orasínské skály vydaném Milanem Svinaříkem v srpnu 1990 v počtu několika málo kusů. O rok později je zpracována v průvodci Lezecké terény Chomutovska od Zdeňka Doskočila. a naposledy samozřejmě v Lezeckém průvodci Krušných hor, Středního Poohří a Českého středohoří vydaném Horoklubem Chomutov v roce 1999 a posléze v doplněném vydání o dva roky později.

Název Telšské věže je odvozen zcela příhodně od celého údolí řeky Bíliny jež nese jméno Telšské, Telš zove se i nedaleká hájovna.

Věž samotná jeví se z údolí býti velice mohutná, však z náhorní strany své majestátnosti pozbývá. Údolní a jižní stěna měří zajisté k 15 m. Jako jedna z mála skal v okolí není pokryta (až tak moc) všudypřítomnými zelenými mechorosty a lišejníky. Na vrcholu se nenachází žádná vegetace a vrchol je rozťat širokou spárou na dvě půle. Na J vrcholu se nalézá vrcholová kniha vložená  4.12.1994 P. Suchopárkem.

Samotných cest vede na vrchol devět. Nepočítám-li Normálku z náhorní strany, která byla dozajista zdolána již v pravěku, tak první skutečně lezecký výstup podnikli M. Svinařík s Š. Novákem 25.4.1987 nejlogičtější možnou linií vedoucí k vrcholu, kterou nazvali Šimiho pytel. Název cesty vznikl spontánně. Třetí člen jejich lezeckého družstva – kamarád R. Šimáček, kterého dva výše jmenovaní vytáhli na výpravu, cestu zapytlil, tj. nedolezl ji až na vrchol. Odtud název Šimiho pytel. Cesta je za 4- a je právem nejlezenější cestou.

Další cestu na věž přidal o 4 měsíce později opět M. Svinařík odvážným sólem v jižní stěně. Linii nazval Převislá cesta, je za 5, v závěrečné části vede přes převislý výšvih z něhož pád do údolí by měl fatální následky. Je krásná.

Na jaře příštího roku – tj. 8.4.1988 se k věži vrací Š. Novák se Z. Doskočilem a vytyčují k vrcholu další dvě cesty. JV hranu za 4 a zejména nádhernou a poměrně těžkou Cestu kulatých spárek hodnocenou stupněm 5 UIAA. Název cesty jasně vypovídá o záludnosti horizontálních spárek v horní části dokonale kolmé stěny. Je to jediná cesta na věž osazená fixním jištěním. Prvovýstupci osadili v oblasti spárek v horních partiích stěny dvě skoby.Ty byly v rámci přejišťování orasínských skal Horoklubem Chomutov dne 23.10.1999 (po 10 letech) vyjmuty a místo nich byl citlivě osazen jeden šroubovaný nýt Pestr o prům. 16 mm.

Další čtyři, již poněkud kratší cesty vedou z náhoří. Budeme-li pokračovat chronologicky podle datumu vzniku jednotlivých cest, tak další v pořadí je Angreštovka za 3. Cestička vznikla po desetiletém období klidu 6.10.1989 a pochází z kvakerské dílny P. Suchopárka. Na nástupu roste keř neproniknutelného planého angreštu – odtud název.

Po dalších pěti letech přidává Párek pacestu obdobné obtížnosti s názvem Úklidová a o pouhý den později 26.4.2003 přelézá L. Dvořáček s J. Tichým silně převislý boulderový problém v náhorní stěnce. Má hodnocení 6+ UIAA. Dlouhá léta jsem zkoušel tento výšvih a kluci mi chtěli udělat radost a toho problému mne zbavit – proto název Pájovi pro radost.

Poslední cestou, či spíše nástupovou variantou je cesta Srpenec za 3 z laboratoře L. Dvořáčka z 22.8.2004. Z předskalí defakto navazuje na Převislou cestu.

Co se týče návštěvnosti věže, dá se říci, že v posledních letech zažívá lezecký boom, dá-li se tak nazvat deset návštěv do roka. Vysokou návštěvnost v posledních letech lze připsat rodící se nové krvi krušnohorských kvakerů v čele s Ludvou Kostkou, jež je zde nejčastějším návštěvníkem.

1994 – osazení VK 1 zápis                1995 – 5 zápisů

1996 – 5 zápisů

1997 – 2 zápisy

1998 – 2 zápisy

1999 – 2 zápisy

2000 – 1 zápis

2001 – 2 zápisy

2002 – ani horezdar

2003 – 11 zápisů

2004 – 10 zápisů

2005 – rekordních 13 záp.

2006 – 11 zápisů