Tatry s Démonem

Poté, co mi odpadly všechny větší horolezecké akce kvůli nedostatku času, jsem si řekl, že bych si měl alespoň něčím vylepšit chuť. Ke splnění mého cíle se nabídla náhoda, kdy jsem se v práci neočekávaně seznámil s kolegou Vláďou, který se popsal jako milovník hor, konkrétně Vysokých Tater. Dále mi o sobě sdělil, že ho úraz po pádu ve Skaláku vyřadil na rok a půl z lezeckých aktivit a tudíž by se rád do ´´ toho´´ zase dostal.

15. 7. 2007  Cesta nočním vlakem probíhala v klidu, v kupíčku jsme byli sami, ale o kvalitním spánku se nedá hovořit. Vlak nás vyplivl ve Štrbě, která se probouzela v ranním slunci. Zubačkou jsme si to zamířili do vesnice Štrbské pleso (1355m). Plně naloženi pokračujeme na Popradské pleso (1500m), kde nám obsluha sděluje, že se zde již neprovozuje tzv. poval pro horolezce a cena za postel v turistickém pokoji je 420,- SK.

To nám hatí plány, ale my plni chutě pokračujeme směr Chata pod Rysmy (2250m). Poslední dobou jsem z důvodu pracovní a školní vytíženosti seděl jen na zadku a teď mi krysa za krkem dává pěkně zabrat, ale já se nedám, hekám, funím, ale jdu. Najednou Vláďu vřelým pozdravem zastavuje nějaký slovenský borec. Po jeho odchodu se dovídám, že se jedná o horolezce-reprezentanta SR Martina Heugera. Přecházíme úseky zajištěné řetězy bez viditelných problémů, ale turisti, které jsem si nazval ´´masňáci´´, mají s přechodem zajištěného úseku problémy. Tak a jsme u chaty, mám toho plné zuby, zde dostáváme ubytování v patře chaty na pryčně, pod střechu se vejde asi 20 osob. K dispozici jsou deky a v ceně 350,-SK (sleva pro horolezce s ČHS ze 420,-SK) je vydatná snídaně v podobě švédských stolů. V chatě se sice nenachází koupelna ani záchod, ale je možné provést hygienu ve vodě, která stéká ze sněžných splazů, voda má 3°C (naměřeno hodinkami s teploměrem). Záchod s výhledem do údolí se nachází asi 90m od chaty.

Rozhodujeme se pro výstup turistickou cestou na vrchol Rysy (2499,6m) přes sedlo Váha (2339,7m), odkud hledíme na vrchol Gánok a jeho galerii, která je díky vysokým teplotám celá suchá (jak jsem se dověděl, takový malý div). Vláďa tuto scenérii komentuje slovy ´´Ty vole, to je ale bomba!!!´´. Na Rysech je velké množství masňáků, kteří znemožňují jakékoliv potěšení z vrcholu. Po chvíli otáčíme a vracíme se na chatu, kam již dorazil horolezecký oddíl z Pardubic ( cca 12 dívčin ve věku kolem 15 let) a právě spí, přestože je odpoledne, v tichosti tedy připravujeme materiál na zítřejší den. Večer se seznamujeme s obsluhou chaty s Janou z Popradu a Kamilou z Ostravy, které zveme na slivovici, ale než vůbec stačí dorazit ke stolu, tak jdu znaven spát.

16. 7. 2007 Krásné ráno slibuje vysoké teploty kolem 30°C a stabilní počasí. Vyrážíme do Mangusovské doliny s úmyslem lézt na Žabím koni, abych se vůbec seznámil s tatranským lezením. Nevšimli jsme si však, že od řetězů vede traverz k nástupu. Jsme již na suti v blízkosti Žabích ples a vidíme dvojici, jak správnou cestou míří k nástupu ´´naší cesty´´. Operativně se rozhodujeme pro Štaflovu cestu na Volovku, klas. V.

Jde o hezkou a poměrně jednoduchou cestu, jejíž 4 délky jsou poměrně odlišné, prosty fixního jištění, pouze štandy jsou tvořeny borháky. První tři délky lezeme v bundách, ale v poslední se již potíme v tričkách. Asi po 2 1/2 hodinách lezení se nacházíme na jednom předvrcholu Mengusovského Volovce (2227,5m). Vláďa zná sestup slaněním komínem v totožné stěně, ve které jsme lezli. Ke slanění je třeba sestoupit terénem plným volných kamenů, pár metrů si raději přijišťujeme. Jsme u slanění a Vláďa mi říká : ´´ Tak parde, to je to slanění´´. Tak trochu kysele se dívám na smyčky okolo dvoumetrákového žudru, který je přeložen dalším kamenem a snažím se najít v blízkosti nějaký slaňák (později jsem se dočetl, že zde měl být slaňovací řetěz). Ale nic, co naplat, Vláďa se spouští a mizí mi z dohledu, až po hodné chvíli slyším pokyn, že můžu také slaňovat. Pohladím smyčky, poprosím kámen, aby držel a už si to frčím dolů. Naštěstí jsou další dvě slaňovací délky zajištěny borháky, což mě uklidňuje.  Pěkně si mákneme při stahování lana z první délky.

Seběhneme k plesům, kde se sluníme a vykecáváme s jinými horolezci, začínám Vláďu alespoň trochu poznávat, je dost společenský, je silně nadšeným horolezcem a v jeho slovníku se často nachází slovo Démon a Pard. Poté se již kocháme přírodou a zvolna stoupáme k chatě. Zde si navaříme a sedneme si ke starším horolezcům, kteří se zmiňují o osobním setkání s legendárním Mírou Šmídem. Pomalu se stmívá, slivovice ubývá, hovoříme při lampě, jejíž plamen podtrhuje atmosféru romantického večera  několika spokojených lidí.

17.7.2007 V noci jdu na záchod a naproti počasí ve dne mám pocit, že snad i sněží, kosa, že by psa nevyhnal. Ráno Vláďa kouká jak vrána, slivovice mu zrovna neudělala dobře, po výborné snídani a půl hoďce spánku je Vláďa zase fit.

Tak jsem se dověděl, že včera domluvil s Kamilou, která se právě nachází v chatce u Popradského plesa, že si s námi půjde zalézt. Balíme tedy plnou bagáž a rozumným tempem sestupujeme do údolí. Při příchodu k chatkám nás vítají slunící se dívčiny pouze ve spodním prádle, raději navrhuju brzký odchod za lezením. Zde se nachází i Jana, jdeme tedy pod Polskou cestu na Ostrvu klas. IV.-V. Plán byl takový, že polezeme ve třech, první Vláďa, Kamila a nakonec já, v případě problémů Kamile poradím. Poté slaníme a Vláďa tutéž cestu vyleze s Janou. Cesta se skládá ze tří délek bez fixního postupového jištění, na štandech se nachází po prvních dvou délkách skoby. Cesta nebyla ani zdaleka tak jednoduchá, jak by se zdálo. Menší problém nastává hned na začátku druhé délky, kdy je komín zasypán kamennou lavinou. Hned vedle komínu se nachází převísek, který  je však opatřen madlem. Toto místo je přelezeno bez shození jediného kamenu, pak však následuje žlab s jemnými chyty, které jsou zarostlé mechovým humusem. Kamila si však vede dobře, pouze jednou odsedává a asi po 2 ½ hodinách si gratulujeme na konci cesty. Ke slanění bychom museli jít přes exponované žebro, po cca 40 m dlouhé lávce, což nakonec pro nezkušenost Kamily zamítáme a jdeme na vrchol Ostrvy (1984m).

Po dosažení vrcholu sestupujeme v lezečkách po normálce ze sedla Ostrvy k plesu, nožky pěkně hoří. K nástupu se doplazíme celkem za 5 hodin a Jana zde stále čeká, pěkně opečená od sluníčka. Následně naše kroky vedou k chatě u Popradského plesa, kde popíjeme pivka a trávíme opravdu příjemný večer ve společnosti Jany (Kamila musela zpátky na Rysy).

18.7.2007 Ráno spolu s Janou utíkáme zpět s ´´baťůžkem´´ na Rysy, s tím, že si zalezeme Žabího koně. Docházíme v dobrém tempu k řetězům, postupujeme horizontálou doleva v úmyslu dojít k nástupu Žabího koně, v prvním trochu krytém žlabu před zraky turistů překrámujeme potřebné věci pro lezení a batohy zanecháváme za kamenem. Po nějaké době stojíme u rozpraskaného žlebu. Zprvu jde o jednoduché lezení, které zvládáme sólo, asi po 10 m se dostáváme na polici a opět ke žlábku. Zde se nachází skobka a já si netroufám na sólo výstup, délku si tedy odjistíme. Už zde cítím, že dnes nejsem v psychické pohodě. Na konci délky se již nachází vyšlapaný chodníček v trávě v prudkém svahu, kamenní mužíci signalizují, že jdeme správně. První Vláďa a už na mě křičí, ať se jdu na tu krásu podívat. Vstoupím za roh, zde mě pěkně prudce pohladí vítr a koukám strnule na krásnou, ale silně exponovanou linii Žabího koně. Dnes jsem opravdu vyměklo, po chvíli bez slov naznačuji, že na to nemám. Vláďa je trochu zklamaný, ale jak říká LeToš, alespoň je důvod se vracet. 

Na Chatě pod Rysmy si jdu chvíli lehnout, Vláďa se jde mrknout do Zlomiskové doliny. Probudí mě uřvaná telata z pardubického oddílu, rozhoduju se tedy, že zkusím vyjít na vrchol Českého štítu (2500m), hřebínkem obtížnosti 2 se dostávám na velikou polici, kde potkávám Vláďu, který se mnou vystoupá pomocí řetězů (obtížnost 2-3) na předvrchol. Tvoříme fotky a užíváme si klid, najednou zase slyším křik děvčat od chaty. Ani tady člověk nemá klid.

Po příchodu do chaty zjišťuju, že se vedle mé postele nachází dívčina z Polska jménem Efka, která mě okamžitě zaujala už jen tím, že si prošla celou slovenskou stranu Tater sama. Mluvíme mezi sebou anglicky, Efka na Vláďu polsky, on na ni česky, prostě Babylon. Užíváme si opět krásný večer.

19.7.2007 Po vydatné snídani se rozhodujeme, že kousek doprovodíme Efku, jejíž kroky míří přes vrchol Rysů na polskou stranu Tater. V poklidném tempu stoupáme a necháme se hladit vycházejícím Sluncem, jehož paprsky hřejou čím dál větší silou. Vystoupáme na vrchol, který je díky relativně  brzké ranní hodině ušetřen náporu turistů, dokonce je možné vytvořit vrcholové foto. Po chvíli odpočinku pokračujeme na polskou stranu, zde je hora podstatně strmější než česká strana a je zajištěna asi 200 výškových metrů řetězy. Hned pod vrcholem se nachází bivak, ve kterém provedla potřebu spousta lidí. Když jsme došli nakonec řetězů, rozloučili jsme se s Efkou a hned to otáčíme k vrcholu. Někde nad námi neopatrný Polák shazuje kámen, který se valí hodnou chvíli, naštěstí odlítává za pilíř. Na vrcholu jsme asi za 20 min. a pak docházíme k chajdě, kde se zastavujeme jen na vaření.

Vláďu hypnotizuje vrchol Kopek (2354m) a já se nenechávám dlouho přemlouvat, abych se vydal po normálce na vrchol. Z vrcholových partií Kopek jsou nejhezčí výhledy na několik stran, když poměřuju očima délku trasy z Mangusovské doliny až na vrchol Rysů, tak se mi skoro zatočí hlava. Jak říká Vláďa : ´´ To je prostě bomba´´. Užíváme si poslední pohodové okamžiky v Tatrách a pak se vydáváme na chatu, kde balíme krysy a jdeme v rychlém tempu do údolí. U Popradského plesa si zacházíme k symbolické cintoríně, která je ´´ozdobena´´ velkým množstvím pomníků. Ve Štrbském plese nakupujeme pohledy a jedeme vláčkem do Starého Smokovce, kde jsem doufal, že si užiju povinou dávku Halušek, ale nikde nenacházím žádnou restauraci, která by mé oblíbené jídlo vařila. To je praštěný, na Slovensku nedělají halušky, zalepím tedy žaludek utopenci. Z Popradu vyrážíme vlakem kolem 22.00 h, zpoždění má pouze 15min., sedáme si do kupé ke dvěma mladým Slovákům, kteří se neváhají podělit o borovičku Spiš, my jim na oplátku dáváme pivko. Cesta domů proběhla poklidně za pravidelného drkotání vlaku.

Musím říct, že Tatry na mě lezecky opravdu zapůsobily. Neodjištěné délky, nejisté štandy s úchylnými slaněními, hodně volných kamenů, prostě horský ráz. Díky démone za super výlet.

Účastníci zájezdu : Blahouš Kluc - Horoklub Chomutov

                               Vláďa ´´Démon´´ Kohoutek - horolezecký oddíl Stromovka