Mutmalspitze 3 522 m Hintere Schwärze 3 624 m

Ötztálské Alpy

LeToš Dvořáček

18.2.2007

         V polovině února dostávám nabídku k výletu do zimních Alp. Jelikož zvoucími jsou Pája a Kája z Tisé, není se dlouho o čem rozhodovat. Jde totiž o skutečné pohodáře a spolehlivé parťáky. Vyrážíme noční jízdou jejich Fokusem směr Ötztal. Karel se dobrovolně pro tuto jízdu zaslibuje volantu a tak na mě a Páju zbývá ta vděčnější ,,povinnost“, ujmout se náhodně objevené lahve vína v jejich voze. Chutná nám a tak na čerpačce dokupujeme ještě nějakou výbavičku. Cesta tentokrát ubíhá (alespoň nám dvěma) velice rychle. Nese se ve znamení směsice povídání, zpěvu a výbuchů smíchu. Na přespání zastavujeme ve vyzkoušeném Snow-parku v Ötztalu. Díky pomoci přátel, jsem spal dokonce ve spacáku! :-).

            Krušná rána opilcova! Přesouváme se do Ventu, kde po přebalení vyrážíme k cíly dnešního dne, horské chatě Martin Busch – Hütte. Ta se nachází ve výšce 2 501m v rozvětvení údolí. Za vesnicí naklapáváme lyže a šnečím tempem se plížíme vzhůru. Sluníčko nás vůbec nešetří a vysouší z našich těl veškeré tekutiny. Bouda na dohled a přeci tak daleko! Konečně se ocitáme na zápraží dnešního našeho domova. Rychle ve zbývajícím odpoledni osušit propocené věci a navařit očekávané pití a jídlo. Přímo naproti chalupě máme první cíl našeho zítřejšího výstupu – Mutmalspitzi. Pojali jsme totiž velkolepý plán, že po přechodu  tohoto kopce se přesuneme k protilehlému Hintere Schwärze a případně ještě vedlejší Marzellspitze. Všechny tyto vrcholy jsou známé svými severními stěnami o přijatelné délce (cca 250 m) a přijatelném sklonu (cca 50 ⁰ ).  

            Ve tři hodiny budíček! To miluju! Pravdou je, že pokud jde o lezení, většinou tyto časové šoky snáším lépe. Nabaleno už máme a tak ve 4 už sjíždíme vstříc novým dobrodružstvím. Přejedeme údolí, vyškrábeme se na boční morénu ledovce a pak už jen monotónní šlapačka vysněženým a výše vyledněným úbočím pod vlastní stěnu. Se svítáním jsme už blízko stěny a ten pohled, který se nám naskytnul nevypadá nejoptimističtěji. Vstup do stěny je jedno serakovo-trhlinové bludiště, které pohledem od chaty není vůbec patrné. Nu což, lyže na záda a radostně vzhůru. Kája vyráží první, zdolává ledový výšvih a podtraverzovává  slušný serak. My ho s Pájou následujeme. Ocitáme se na zlomu ledovce protkaném spoustou trhlin. Z tohoto úseku jsem rozhodně nejkyselejší, ale je brzy ráno, a tak to snad vyjde bez  komplikací. Překonání několika mostů, pár přeskoků trhlin i několik slepých uliček, ale nakonec jsme přeci jenom z tohoto pekla pryč a nad námi ční už jen překrásná firnová stěna osvícená ve vrcholových partiích ranními paprsky. Hurá do toho! Firn je přímo ideální, zakopáváme tak půl chodidla. Jde to jako po másle, jen ty lyže na zádech jsou znát a tak častěji odpočíváme. Lezeme všichni tři současně a různě se střídáme ve vedení. Při focení ve vrcholových partiích, mě překvapil zbloudilý motýl na sněhu. Odpočíval na mých též odpočívajících zbraních. Asi půl hodiny po poledni jsme na vrcholu Mutmalspitze ve výšce 3522 metrů. Odkrývá se nám překrásný pohled na velkou část Ötztálek, ale především na protilehlou severku Hintere Schwärze. Vypadá celkem impozantně a já kdesi uvnitř začínám trošku pochybovat. Uvidíme pod stěnou, ještě tam nejsme. Po krátkém odpočinku a svačince se vydáváme na sestup. Nejdříve po hřebenu, pak firnovým kuloárem a v místech, kde nám to sklon umožňuje nasazujeme lyže a sjíždíme na ledovec Marzellferner. Přejíždíme jej a míříme pod nástup do stěny. Odsud už stěna vypadá o poznání přijatelněji a tak bez velkého zdržování zase přivázat lyže na batoh a matroš do pohotovosti. Tady už bude zapotřebí. Stěna je dost zledovatělá. Kája vyráží opět první do čelby a dost svižně ukrajuje první padesátku. Po zaštandování nás dobírá oba současně, každého na jednom pramenu. Za současného líčení dojmů ze stěny se převazujeme, abychom se mohli vystřídat ve vedení. Takto postupně nabíráme výšku a blížíme se k vrcholovému hřebínku. Tady odkládáme batohy s lyžemi a nalehko pokračujeme na vrchol. S přibližujícím se vrcholem, se přibližuje i večer. Vrcholové snímky pořizujeme kolem půl šesté. Třetí naplánované stěně,ozářené paprsky zapadajícího slunce, můžeme pouze zamávat. Bez zbytečného otálení rychle dolů. Chceme spát v závětří chalupy a ne někde nouzově bivakovat. Sjezd ledovcem Marzellferner za dohasínajícího dne a následně za svitu čelovek, byl opravdovou zkouškou orientace i nervů. Myslím, že Pája jediná prospěla na výbornou. Po nekonečném sjezdu následoval ještě nekonečnější výstup ze dna údolí nahoru na chatu. Nicméně i tento úsek naší pouti jsme nakonec zvládli a dobytí jako Stalingrad, jsme se v půl desáté vrátili zpět do chalupy. Móc pěknej dvacetihodinovej vejšlap!

            Další den trochu vyspáváme, máme splněno a čeká nás jenom sjezd do Ventu a zpáteční cesta domů. Tu si zpestřujeme zastávkou v Mnichově. Probíhá zde právě Masopustní veselí a všude je plno lidí , koblih a svařáku. My se zastavujeme v Schustersportu a odměňujeme se malými dárečky v podobě průvodců. Pak už jenom pozdravit Medvěda při výjezdu z Mnichova a šťastně dojet domů!

Díky za moc pěknej výlet Pájo a Kájo!

LeToš