Měděnec - toulání na běžkách
Blahouš Kluc
21.11.2007
Co člověka nutí vstát z teplé postele a jít více méně do neznáma, být zatraceně blízko svému zániku? Otázka je, čemu kdo dává přednost. Rád se toulám po přírodě, ať už vlaju na rozehřátých skalách, probouzím Slunce v písečném nekonečnu nebo brouzdám v promočených botách v rozbředlém sněhu. Co na tom záleží, zda se jedná o realitu nebo jen mé snění, které mě dostává do neočekávaných a žhavých okamžiků v mém životě. Důležité je, že každá tato chvíle proklatě ´´smrdí´´ nepředepsanou, neorámovanou a neopakovatelnou Svobodou.
Motorák odjíždí ze stanice Měděnec, vyplivl mě vybaveného pouze mapou, buzolou, trochou vody a párem mých věrných běžek. Téměř poslední známka civilizace mě opouští v neproniknutelné bílé tmě, která mi dovoluje výhled na dvacet metrů. Pak se už na mě šklebí jen koleje promrzlé na kost a silnice s o nic radostnějším výrazem. Jen lehké povzdechnutí a vím, že můžu jít. Nepochybuju o sobě stejně jako o své touze kousat do koláče neznámého. Dnes jsem před alternativou vertikálního vzlínání dal přednost ledovému království, které je stejně nehostinné a nepředvídatelné jako kamenný svět, kterým se poslední léta obklopuju co nejčastěji můžu. Tentokrát mám v úmyslu přejezd na lyžích přes Rusovou, Horu sv. Šebestiána a zakončení mého putování v Chomutově. Tak trochu trénink na blížící se přejezd Krušných hor.
Orientačně vím, kudy se vydat, minulý rok jsem už tento výlet absolvoval, ale ve větrné vánici, kdy jsem jen těžko dokázal sledovat záda kamaráda přede mnou. Jedu nalevo od kolejí, které vidím v tom mléce jen matně, pod lyžemi mi křupe zmrzlý sníh a já přestávám vnímat okolí. Stávám se součástí krajiny zkřehlé mrazem. Takhle nějak si to představuju na poušti, před tebou i za tebou to samé, rychle otočíš hlavou, aby jsi se ujistil, že to není sen. A pak se jen odevzdáš tomu pohybu, který se v tom nekonečnu zdá být absurdním. Hlavně nezastavit. Oddechuju a říkám si, že mám několik kilometrů za sebou a měl bych se vydat směrem dolů od kolejí. Jedu s kopce a nejsem schopen rozeznat, co je zem a co už mlžná hmota. Trochu mi pomáhají bobky od zajíce. Vrhnu několik tlam, stejně jako minulý rok a po hodné chvíli nejistoty se dostávám k silnici. Hledám přejezd na Rusovou, ale ten nenacházím, naopak se od něj vzdaluju, ale to zjistím až po několika kilometrech bloudění.
Ha, Rusová, přecházím silnici a vstupuju do hlubokého sněhu, jsou tu jakési vlny vytvořené navátým sněhem. Přešlapu je a pokračuju dále, nazouvám lyže a vydávám se po červené značce, která mi v tu chvíli dává jakýsi pocit jistoty. Po chvíli se odněkud z lesa vynořují stopy po běžkách a napojují se na červenou. Jedna, druhá červená značka, třetí i čtvrtá a já neustále jedu podél vyjetých stop, ztrácím opatrnost a asi i soudnost. Pokračuju v pěkném stoupáku, lyže mám už docela dlouho na zádech a já se jak vůl držím stop. Už tuším, že tyto koleje mým směrem nevedou, ale na návrat stejným směrem nemám ani pomyšlení. Ufuněný dorazím na jakousi vyhrnutou betonku. Cha, to jsem pěkně v pr... . Ale dnes opravdu nemám náladu mít z něčeho strach. Vydávám se dle mapy doprava, tedy směr Jilmová, v domnění, že odtud už to nějak půjde na Šebík. No jo, ale jdu už hodinu a furt do kopce. Tak to se mi nelíbí, nezmatkuju, racionálně hodnotím mé šance dosažení cíle do setmění a vzdávám další postup a vracím se po betonce. Říkám si, že když seběhnu dolů, tak narazím na Přísečnickou přehradu. Chvílemi běžím ze svahu, chvílemi se pokouším lyžovat, ale po několika rýhách na skluznici už jen seběhávám vyhrnutou silničkou. Zase si vesele uvědomuju, jak jsem hezky v hajzlu. Běžím po zledovatělé skluzavce, neznám to tu, viditelnost se zlepšila tak na 30 metrů. No nic, dle citu zahýbám na odbočkách vlevo, pak vpravo. Tuším, že tady někde by už přehrada měla být, ale nic nevidím a neslyším. Už se pomalu rozhlížím po možnostech bivaku. Po kraji vozovky se nachází po vyhrnutém sněhu velké zledovatělé kusy. Už si představuju, jak postavím iglů. To je dobrodrůžo libuju si a po dlouhé době narážím na závoru. Slyším projíždějící auta a dle mapy tuším, kde mě to asi vyhodí. Je to tak, stojím na silnici č. 3003 jen několik set metrů od Rusové. Je kolem 14.00 h. Člověk se neubrání dobrému pocitu, že cítí jistotu. Jdu po silnici směr Vejprty, míjejí mě auta a napadá mě, jak mi bylo dobře relativně izolován od lidí. Asi po kilometru zabočuju ve směru Měděnec. Zkouším nasadit lyže, ale jedu snad jen kilák, pak už to dál přes přírodní překážky nejde. Opět šlapu po silnici a tiše si uvědomuju, že mi z té samoty a celodenní nejistoty snad hrabe. Přijímám to tak, jak to je. Najednou mám pocit, že jsme dva. Mluvím na někoho fiktivního vedle mě anglicky a mám pocit, že mi odpovídá. Psychiatr by to pravděpodobně komentoval slovy „schizofrenní paranoia“, ale mně se líbí nebýt sám. Procházím kolem kostelíka a cítím, že jsem blízko bodu mého startu. Docházím k vlakové zastávce Měděnec a chci se podívat na jízdní řád vlaků, ale nějaký Pražák se mezi mnou a zastávkou rozcvičuje a s ním jeho sladký pitbull. Tak tenhle tvoreček mě vytrhl i z mého schizofrenního stavu a prudce zabočuju do tepla hospody. Na dotaz, jestli hospodský ví, kdy jede vlak, mi odpovídá : „ V 17.00 h plus mínus půl hodiny“. Dobrý, jsem v knajpě spolu s rybičkami zcela sám. Objednávám stejka, pívo, vodu, čokoládu. Dvě hodiny celkem uběhly a já jdu na zastávku vlaku 5 minut před pátou. Tentokrát je kolem mě jen temná mlha a sakramentsky nevlídno. Modlím se, ať už je vlak tady a zkouším dechové techniky, které ohřívají tělo. Najednou v dáli zaslechnu zatroubení vlaku a k tomuto zvuku se přidává i zahřmění mého právě spadlého kamene ze srdce. Blížícím světlům signalizuju mou přítomnost pomocí čelovky. Vlak zastavuje a já se najednou cítím šťastný, že vidím lidi. Teplo vlaku mě uspává. Vystupuju na vlakáči v Chomutově a nějaké dítě se směje mému vzhledu. Sám tomu nerozumím, asi jsem se od rána nějak změnil. A to je dobře.
Blahouš „Smrtihlav“