Hra mraků

Blahouš Kluc

30. 12. 2007 - 4. 1. 2008

´´Konečná stanice Poprad´´ slyším z reproduktorů, dívám se na vrcholky Vysokých Tater zachumlaných v nadutých mračnech a probouzím se ze snění, ve kterém se mi přehrávaly mé prožitky ze zimních Tater. 

30.12.2007 Přijíždím do Popradu vlakem, měl jsem lůžko, ale díky mým Slovenským spoluspícím jsem si moc neodpočinul, neboť by svým chrapotem přezpívali i cikánského kapelníka, no hlavně ta postarší dáma s brýlemi.

Před 08.00 h mířím ve Starém Smokovci přímo z električky do sídla HZS. Někde jsem četl, že je dobré se zeptat přímo záchranářů na lavinovou situaci a počasí. Pravděpodobně nečetli to samé co já, protože vřelostí zrovna neoplývají, ale nakonec potvrzují mé info z netu: v příštích dnech mírné sněžení, lavinová situace za 1, která by měla výhledově vydržet, sněhu pomálu.  Při čekání na električku směr Štrbské pleso se bavím pohledem na romantický východ Slunce.

Přímo z električky mé kroky pokračují do chaty Popradské pleso, společníkem je mi hřejivé Slunce pověšené nízko na modré obloze. U lesa se loučím s davy Masňáků a pokračuju po červené a poté se napoju na zimní cestu po zelené. Kolem 10.00 h stojím na recepci a recepční mi sděluje, že mě pustí do rezervovaného pokoje až v 14.00 h. Nechávám batoh v úschovně lyží a toulám se s foťákem kolem plesa, a poté se vracím po zakázané červené do Štrbského plesa. Vzhledem k tomu, že laviny nehrozí, tak je uzavřená cesta paradoxně bezpečnější než zelená. Po chvilce otálení u Štrbského plesa jdu na električku, kde pln radosti vyzvedávám mou polskou krásku Ewičku. Beru její přetěžký batoh, Efka mi chtěla udělat radost, tak vzala několik lahváčů :-). Západ Slunce nás zastihl na zakázané stezce a na protějším svahu nám předvádí hru barev.

31.12.2007 Budíček je v 06.00 h, ale k čemu to je, když na recepci nikdo a vchodové dveře do chaty zamknuté. Až po hodné chvíli nacházím okno v mezipatře a slézáme nějaké 3m na zem. V ranní temnotě jdeme lesem, který vyplňuje Mengusovské údolí a míříme si to bez čelovek směr vrchol Rysy (2499,6m). Cesta je vyšlapaná a bez problémů dosahujeme Žabích ples (1919m), ale v zimě se pěšina vine někudy jinudy než v létě. Na místě, kde se v létě nacházejí řetězy, jsou natažena lana. Nazouváme mačky (díky Květule) a Efka pomocí lana a já s hůlkami překonáváme nejprudší úsek o sklonu 45° a délce cca 120m. U Chaty pod Rysmi (2250m) dáváme první odpočinek a čajík se sváčou. Ze svahu sjíždí slovenský skialpinista, zastavuje u nás a vypráví, jak je na vrcholu. Pokračujeme na sedlo Váha (2339,7m), sundavám rukavice, abych zrobil nějaké foto a v okamžiku mi silně tuhnou prsty. Opravdu si chrochtám, když nemusím jít po vyšlapané stezce, ale v zasněženém svahu mohu volit vlastní cestu. Dostáváme se do posledního úseku před vrcholem, jdeme po jihozápadním svahu a pod sebou máme hypnotizující hlubinu. Chvílemi mě zamrazí při pomyšlení, že by jeden z nás zavadil mačkami o nohavici, ale nakonec dosahujeme vrcholu bez potíží.

Zde se již nachází dva Poláci, kteří přišli z polské strany. Celé Vysoké Tatry se topí v chmůrách s výjimkou  dolin obklopujících ´´náš´´ vrchol. Jsem nadšen, protože jsem si opět splnil jeden z mnoha mých snů, ale vzhledem ke zhoršujícím se podmínkám na vrcholu musíme pomýšlet na návrat. Exponovaný svah zvládáme, a když jsme opět v sedle, tak se přes nás převaluje oblak a teplota okamžitě klesá o několik stupňů níže. Další cesta k plesům je pohodová. U ples potkáváme několik dvojic, kteří směřují nahoru a mezi nimi dvě sympatické Polky Agnicszska (Anežka) a Kinga, se kterými se Efka seznámila v električce.

Večer nás čeká silvestrovský večer, sice jsem měl připravený noční výstup na Sedlo pod Ostrvou (1966,4m), ale člověk míní a příroda mění. Takže se spolu s našimi novými kamarádkami zařazujeme v našem civilním oděvu mezi vyfešákované masňáky. Večer to byl povedený a Nový rok jsme překlenuli dle zvyklostí.

1.1.2008 Kolem 09.30 h očumujeme počasí před chatou, protože když mi recepční odpověděla na dotaz o počasí a podmínkách, že poslední dny byla v Tatrách ´´trojka´´ lavinová situace a slunečno, tak jsem úplně ztratil důvěru k její informovanosti. Je pěkně zamračeno a mi se spontánně rozhodujeme pro výstup zasněženým svahem  o sklonu kolem 30° až 35° na Sedlo pod Ostrvou. Sice je zde dobře viditelná linie normální klikatící se cesty, ale my ji sledujeme jen několik desítek metrů a pak pěkně strmě vzhůru. Sníh dobře nese a já parťačce vykopávám stupy ve sněhu, který až na nějaké úseky docela dobře drží. Výstup do sedla nám zabírá něco přes hodinu, cítíme se dobře a pokračujeme výše na vrchol Tupá (2284,5m).

Na výstupovém hřebenu je sněhu málo a zmrzlé kameny tvoří kompaktní schody, přerušené občasnými úseky sněhu. Přecházíme několik nižších vrcholů, které ukončují pilíře vyrůstající ze Zlomiskové doliny. V 12.15 h jsme na vrcholu a z okolí vidíme pouze obrysy hor. Jsme tu sami, nikdo v dohlednu, prostě nepřekonatelný pocit. Na jihu vidím vrchol Klín (2186m) a dle hesla ´´čím víc vrcholů, tím lépe´´ přecházíme krátký hřeben ve smíšeném terénu. Na druhém vrcholu je opravdu nevlídno, okamžitě se rozhodujeme pro sestup. Máme na výběr, buď půjdeme v naších stopách nebo to sekneme svahem a napojíme se na magistrálu a tudy dojdeme do sedla. Volíme druhou kratší variantu, ale Efka si odmítá nasadit mačky, protože se jimi bojí přecházet pásy kamení. Sestupujeme bez maček, volím cestu tak, abychom zbytečně nevstupovali na svahy hrozící možnými lavinami (dle info od HZS by se v podstatě laviny neměly vyskytovat). Udržujeme bezpečné rozestupy a já vykopávám ve zmrzlém svahu stupy. Jak tak klesám v jedné strmé pasáži pomalu a kopu do té ´´ledovky´´, tak Ewička, která je ode mě asi 4 metry, sklouzává a okamžik než se zachytí o balvan sjíždí ze svahu. Potvrzuje se stará pravda o tom, že člověk má v krizových okamžicích pocit dostatečného množství času na přemýšlení. Hlavou mi stačilo proběhnout, že po ní skočím a už jsem si vybral i kámen, kterého se zachytím. Možná by to i vyšlo :-). Orientace je poměrně obtížná, kolem nás mlha a magistrála znatelná pouze dle jednoho páru starých stop hluboko po námi. Již bez kolizí jí dosahujeme, opět překonáváme svahy nevalného charakteru a jsme konečně v sedle. V Ewičině tváři shledávám úlevu a já na tom nejsem jinak.

Scházíme svah chvíli po normálce a poté přímo dolů. Máme na výběr dvoje necky, vybírám ty užší vlevo. Uprostřed trasy míjíme lidi, kteří jsou absolutně nevybaveni na pobyt v přírodě. Chvíli se zastavím a fotím. Efka asi 30m pode mnou. Uklidím fotoaparát, udělám krok dolů a slyším křupnutí, kterého se obává každý horolezec. Když se otočím, tak se kousek nade mnou na mě zubí pěkná horizontální trhlina dlouhá asi 4 m. Překvapivě jsem v klidu a křičím na ´´Ženu´´ ať se odsune vpravo mimo dráhu případné laviny. Nějak jí to trvá, tak jí razantně pobízím. V tu chvíli mi ani nevadí, jak mi odsekává. Když vytraverzuje, tak zkouším pár dalších kroků, ale naštěstí se nic dramatického neděje a já můžu jít škemrat, ať mi má Bohyně odpustí můj zvýšený hlas. Ještě potkáváme pár Masňáků, kteří jdou nahoru asi bobovat a vůbec neřeší naše upozornění. Stojíme u plesa, štastni. Však to znáte. Zvolili jsme si působivou cestu, dosáhli vrcholu, podmínky nebyli ideální, prostě kombinace, která mě dostává do ´´happy dimenzí´´.

Večer trávíme opět ve společnosti polských kamarádek.

2.1.2008 Den určený k přesunu na Bilíkovu chatu (cca 1260m). Ještě před odchodem od Popradského plesa se stavíme u Symbolického cintorínu, kde zapalujeme svíčku. Pak už jen zpocená záda, myšlenka na shození batohu a úleva v podobě blízkosti chaty. Po ubytování v pěkném pokoji jsme se vydali k Obrovským vodopádům a na svařák v Rainerově chatě (1301m).

3.1.2008 Jdeme kolem 08.00 h ráno směr Téryho chata (2015 m). Podstatnou část cesty je Malá studená dolina zalita nehostinnou mlhou, která náhle končí v polovině velké  planiny, za kterou už následuje pouze pěkný stoupák až k chatě. Již stojím ve svahu a otáčím se na Efku asi 150 m pode mnou a s otevřenou pusou pozoruju, jak se dává mlha do pohybu a rychlostí rozjetého auta ve své mlžné náruči schovává postavičku mé partnerky. Nakonec nás mrak míjí, dosahujeme Téryho chatu a my příjemně naladěni z krásného okolí, které se nachází pod přísným dohledem okolních štítů pozorujeme polskou skupinu, která zkouší pád do trhliny. Počasí je pohádkové. Po teplém jídle na chatě se vydáváme na zpáteční cestu, kde míjíme spoustu funících lidí, to nechápu proč :-)?!

4.1.2008 A nakonec je zde den odjezdu. Sestupovou cestu do Tatranské lomnice volíme přes magistrálu na Skalnatou chatu a pak po zelené do cílové stanice. Při cestě po magistrále mě zaujal horský vůdce, který držel za ruku černocha v oblečení vhodném na Václavské náměstí a oba muže následovala pravděpodobně překladatelka. Celá skupinka se pohybovala až nebezpečně pomalu.

V Tatranské lomnici se ládujeme slovenskými specialitami a já vyhodnucuju ´´expedici´´ jako úspěšnou: oba zdraví plni nových zážitků. Loučení je ještě nepříjemnější o to, že do Zakopaneho nejede autobus tak jak má, takže se Ewička proti mé vůli přesouvá na výpadovku na stopa. Dříve než se narvu do nočního vlaku ke třem opilým, ale příjemným Slovákům, tak dostávám zprávu, že je Efka již v Krakowě. Cesta vlakem by byla na samostatné vyprávění. Tedy zimní Tatry nemají chybu, hlavně při společných prožitcích se sobě blízkou bytostí.

Účastníci : Blahouš ´´Smrtihlav´´ - Horoklub Chomutov

                  Ewa ´´Efka´´ - bez klubové příslušnosti