Fluchtkogel 3.479 m

5. - 8.7.2007

Mára Dvořák + Honza Unger + LeToš Dvořáček

            Asi dva měsíce po svém úrazu jsem dospěl k názoru, že je třeba vyzkoušet, jak se bude můj amputovaný prstík chovat na ledovci a ve vyšší nadmořské výšce. Jako cíl jsem vybral jeden z vrcholů ve skupině Ötztálských alp, v údolí, které jsem dosud neměl tu čest navštívit.

            Vyrážíme s Márou a Honzou v pátek dopoledne z Chomutova a musím říci, že to nebyla úplně správná volba. Silnice jsou ucpaný a ve Ventu, jako výchozím bodě jsme byli zbytečně brzy. Jelikož to vypadá na deštivou noc, snažíme se najít nějaký vhodný místo na přečkání. Neúspěšně. Po courání v okolí Ventu nakonec volíme camp u potoka kousek pod vesnicí. Stavíme stan a celtou ho spojujeme s autem, čímž vzniká zastřešené místečko pro vaření a večerní klábosení. Na noc zalézáme s Honzou do stanu a Mára bere za vděk vnitřkem auta.

            Ráno rychle balíme a v osm vyrážíme  poměrně na těžko vzhůru údolím. Hodláme býti nezávislými poutníky na cestě k vrcholu, i když nakonec tuto roli nehrajeme důsledně až do finále, ale přijímáme komfort chaty k přespání. To ale trochu předbíhám. Nejdříve si musíme proklestit cestu kolem Hochjoch-hospitze (2.413 m), kde dáváme polední pivko a pokračujeme dále. Odpolední procházka ku Brandenburger-hausu (3.277 m) je ve znamení slabších , či silnějších dešťových přeháněk, které výše přecházejí v přeháňky sněhové. Zřejmě to obklopující počásko bylo hlavním motivem pro naše ,,zbabělé“ rozhodnutí přespat na boudě. Když jsme se k hütte konečně asi v šest večer dohrabali, šlo o jasnou volbu. 8 euro za noc v suchu a teple byla pro nás tentokrát jasnou volbou. Na boudě jsme se nakonec ještě seznámili s párečkem z Liptovského Mikuláše, kterej tady už nejednu letní sezónu pracuje v kuchyni. Nakonec jsme dostali ještě slevu  a  odznáček chalupy. 

            Vrchol máme na dohled a tak vyrážíme s námořnickou rozvahou asi kolem desáté. Před námi je již jedno početné družstvo, které nám obnoví stopu k vrcholu a tak v pohodě kráčíme ledovcem k masivu Fluchtkogelu. Když dojdeme k úpatí vlastní stěny, vidíme naše předskokany sestupovat pravým hřebenem. Trošku mi to kazí radost, protože my hodláme přejít přes vrchol a sestoupit na druhou stranu do vedlejšího údolí. Vypadá to, že sestup budeme muset razit samy. Zatím se tím nezabývám a vyrážím přímo stěnou k tušenému vrcholu. Sněhová pláň se poněkud příkří a pro kluky to alespoň bude trochu zajímavější. Asi v poledne jsme na vrcholu, z kterého není lautr nic vidět. No hnus velebnosti! Chvilku si užíváme vrcholového opojení, ale celkem brzy se vydáváme na sestup. Nejdříve po spojovacím hřebenu na severní předvrchol a pak dále po severním hřebenu dolů do Gepatschjochu (3.241 m). Hřebínek byl celkem zajímavou lezeckou pasáží, připočítám-li naše krysy na zádech a skutečnost, že pro kluky to byl takříkajíc křest ohněm. Asi tři hodiny jsme sestupovali na Vernagthütte (2.766 m). Cestou si Honza ještě stihnul zaboulderovat na místním skalním hřibu. Na chatě dáváme svačinku-večeři a rozhodujeme se co dále. Vzhledem k tomu, že jsme se svým výkonem spokojeni a další ambice se nedostavují, svorně se shodujeme v sestupu  do Ventu. Vychutnáváme si večerní idylický sestup do civilizace a o něco méně idylickou noční zpáteční cestu do České kotliny.

            Díky chlapci za pěkný výlet!!!                      Horám Zdar!              LeToš.