Belianské a Vysoké Tatry

Pavel "Párek" Suchopárek

ÚČASTNÍCI: Péťa, Pavel, Zuzka a Šimon Suchopárkovi

Rok odnesla voda a Šimon, dnes již s 0.7 křížku na krku si opět vyžebral výpravu do Tater. Loni se mu na Brnčále tak líbilo, že nešlo neodmítnout. Tentokráte však jedeme v kompletní sestavě včetně čtyřleté Zuzanky. Celý Párekteam.

            Aby byla výprava dobrodružnější (což byla) využíváme k přesunu do hor služeb Českých drah. Image a úroveň služeb tohoto přežívajícího monstra se nezměnila od dob před sametovou revolucí ani trošičku, což potěší. Člověk nemusí stále jen vzpomínat.

             Dva dny v Tatrách přebýváme ve svérázné goralské obci Ždiar, kde máme za úkol prozkoumat nám dosud neznámé pohoří Magury. Leč po oba dva dny určené na tuto činnost crčí shora provazce dosti nasycené H20. Prozkoumali jsme tedy alespoň místní goralský hřbitov, goralské zvyky, goralské

muzeum, goralské restaurace.... . tady je totiž všechno goralské.

            Třetí den déšť i my opouštíme goralské území a začínáme stoupat na chatu Plesnivec – na jedinou chatu v Belianských Tatrách. Zuzanka šlape jako o život a celou trasu vyšlápla po svých vlastních končetinách. Pro medaili by se rozkrájela.

            Plesnivka nás mile překvapila. Troufám si říct, že v současné době je to nejpřívětivější chata v Tatrách. Škoda jen, že v okolí není co lízt. Zato se zde vyskytují nekonečné malinové plantáže, což děti ocení přeci jen víc. Trávíme v této oáze klidu jednu noc a po bohatých raňajkách pokračujeme v cestě směr Brnčála. Cesta z Plesnivce na Brnčálu je skutečně úchvatná, zejména část vzdálenější Vysokým Tatrám. Naskýtají se výhledy jak na nádherné Belianky, tak na Jahňací štít a později i další štíty Vysokotater. Podél pěšiny klikatící se po úbočí Belanek se modrají plody borůvek, lidských bytostí je pomálu a počasí neuvěřitelně příhodné, takže si to užíváme. Akorát ty bigy nebyly by kdyby!

            U Bieleho plesa, kde stávala Kežmarská chata však dochází ke zlomu. Počasí je stejné, a ani borůvek neubylo, avšak počet ceprů převyšuje množství těchto chutných plodů matky Přírody. Nu což, jiné to asi nebude. Ve dvojstupech dorážíme na chatu a ubytováváme se na povaľe, neboť jiného místečka zde není. Bohužel.

            Jak přibývají leta na hrbu, tak asi hlemýžďovatím (měknu), neboť nikdy mi nepřišlo povalování se na povaľe tak příšerné jako letos. Nájomca (chatári vyhynuli) by mohl z dozajista tučných zisků poněkud zkulturnit i toto „nejlevnější“ ubytování na chatě. Z X let nedodělaného plastového okénka čouhá odporně páchnoucí dehtový papír a proslintané polštáře s rozpadajícími se molitany pocházejí zřejmě z dob SNP (Slovenské národní povstání).

            Následující den podnikáme „tůry“ v okolí chaty směrem do Velké zmrzlé doliny. Nejvíce ze všeho děti baví sbírat pozůstatky výzbroje a výstroje pod vodopády proměňující se v zimních časech v ledopády. Také zbytky sněhu v parném létě jsou pro ně zážitkem. Zanecháváme zde kytičku a několik tichých vzpomínek na Vlaďuli a v poněkud ponurém počasí i atmosféře se za sběru čučoriedek vracíme zpět k Zelenému plesu. O noci strávené na povaľe sa rozopisovať netreba.

Nad  ránem dalšího dne se vydáváme údolím do Bielej Vody s myšlenkami na přesun do nitra Súlovských skal, nýbrž počasí nepřeje a nepřeje, tak raději využíváme neopakovatelných služeb Českých drah a ubíráme se k domovu toužebně se těšíce, že se budeme moci neprodleně zapojit do pracovního procesu.