Úvodník III

Broněk Bandas

Je to opravdu zvláštní věc : některé zážitky si pamatujeme navždy, ale ty ošklivé si mozek časem nějak uhladí nebo opraví a v člověku výrazně zůstanou jen ty hezké chvíle. Vždyť to není tak dlouho, co jsem říkal : Vykmanov? Nikdy! A přesto jsem zase kývnul.

Poprvé jsme se do chalupy ve Vykmanově brodili závějema sněhu po pás vysokýma a chalupa nešla vytopit. Vidím to úplně zřetelně, jak se tlačíme všichni okolo krbu a od pusy nám jde pára. Podruhé se chalupu ve Vykmanově vytopit podařilo. Bohužel ale vodou z rozmrzlého vodovodního kohoutku ve sprše. Když si vzpomenu jak jsme vylévali vodu ze stínidel stropních světel…!  Potřetí všechno vypadalo tak idylicky. Do té doby, než se ozvala ta hrozná rána z transformátoru před domem a přestala jít elektrika. A zase byla v chalupě zima a ještě navíc tma. Tak proč jsem letos zase řekl : „Nezkusíme Vykmanov?

Je to vlastně jen taková řečnická otázka, protože vím proč. Nebo spíš kvůli komu. Nevím, kolik se nás za těch pár let ve Vykmanově vystřídalo. Ale jedno si pamatuju naprosto přesně. Ani jeden z těch „horoklubáckých“ lidiček ani jednou nezareptal kvůli zimě – jen jsme se sesedli trochu blíž. Nestěžoval si na závěje. Vždyť nejsme z cukru a děti si mají kde hrát. A že nešla elektrika? Večer při svíčkách je tak romantický.

Ty vykmanovské průšvihy časem nějak vybledly. Ale ta vzpomínka na samotu zasypanou sněhem, černou oblohu plnou hvězd, vůni perníčků, svařeného vína a kruh kamarádů kolem krbu, ta je pořád silná. To je důvod, proč zase najdete na stránkách Mantany pozvánku na „Zdobení vánočního stromečku pro zvířátka“. Moc se na vás těším.

P.S. Taky se trochu bojím. Co zase ….?

Broněk