PREINERWANDPLATTE - MEGARAJBÁK V OBLACÍCH

Milan "Svinčo" Svinařík

(15. 10. 2006 - Höllental – Preinerwandplatte – Mit Gottlicher Hand 6)

Je jen žalostně málo dnů, kdy se věci dějí tak, jak si člověk naplánoval. Podle  Murphyho zákona schválnosti je existence takovýchto idylických dnů dokonce teoreticky vyloučena. Nám se však podařilo na jednu z té nevelké množiny vyjímek potvrzujících pravidlo natrefit. Inu, když je štěstí unavené.…

Vzbouzíme se do sychravého rána. Do údolí se během noci totiž vkradla mlha, vlhko a lezavá zima. Upřímně se podivuji, že můj navlhlý stařičký péřák ještě vůbec hřeje. Tiše závidím těm ve stanech a obytných autech. Jsme totiž s Květou jediní, kdo z několika desítek dočasných obyvatelů tábořiště v Kaiserbrunnu spí pod širákem, protože stan jsme jednoduše zapomněli. Z relativního tepla spacáku mě vyhnal Tonda, který vylezl z auta a začal kontrolovat stav počasí, močového měchýře a posléze i nás. Celkem dobrovolně a rád vařím snídani, neboť si mohu ohřát ruce nad vařičem. Navíc to na okolí dělá dobrý dojem,  jak krásně se starám o svou spolulezkyni.  Během snídaně se nás Tonda snaží zviklat a odradit od našeho záměru vylézt na vzdálený Preinerwandplatte. Argumentuje tím, že údolí Höllentalu je plné jiných stěn s mnoha hustě vynýtovanými cestami a nástupem kousek od silnice. Jenže podle mě hafo nýtů pěknou cestu ještě nedělá a procházka po horském hřbetu na konci babího léta rozhodně není k zahození.  Takže nakonec nás Toník s Luckou vysadili u lanovky v Hirschwang a ponechali nás našemu osudu. Lanovka nás vyveze o nějakých tisíc výškových metrů výš, čímž ušetříme spoustu času, ale za to utratíme trochu peněz. Něco za něco. Zřejmě díky mé brilantní angličtině mi pokladník prodal tři lístky místo dvou, čehož si v tom zmatku všimla až Květa při houfování u dveří do nástupního prostoru lanovky. Na její popud jsem se protlačil zpět k pokladně a tentokráte anglicko-německy s důkladnou gestikulací rukama jsem přebytečný lístek vyreklamoval. Vzápětí jsme se díky lanovce během deseti minut společně s houfem turistů ocitli v nadoblačné říši. Zatímco se náhorní planina koupe ve slunečním svitu, tak údolí pod námi jsou zalita mlhou, kam jen oko dohlédne. Tenhle druh podívané se mi snad nikdy neokouká.

Krajinný ráz náhorní planiny nápadně připomíná Bielanské Tatry. Stromy záhy za stanicí lanovky zřídly, vůkol samá kosodřevina, horské louky a bílé vápencové útesy vyčnívající z okraje planiny nad hluboká údolí. Šlapeme po široké šterkové cestě společně s početným davem turistů k chatě Ottohaus. Od ní pak pokračujeme po červené značce směrem k chatě Seehütte. Je nám trochu divné, že jdeme po cestě téměř sami, ale později jsme zjistili, že většina turistů chodí po modré hřebenovce, která lemuje okraj náhorní planiny, odkud jsou nádherné výhledy do údolí. Asi po hodině a čtvrt jsme došli k rozcestníku, který značí cestu k vrcholu Preinerwand kamsi doleva do travnatého kopce, zatímco k chatě Seehütte ukazuje doprava z kopce. Nějak mi to nesedí s popisem staženým z internetu a tak zbystřuji, koukám a vidím, že jsme tu. Hurá! Naše stěna je kousek za rohem, stačí jen seběhnout deset minut suťoviskem k nástupu. Než tak učiníme, kocháme se pohledem na tuto zdejší dominantu, která ač nevysoká, budí respekt díky úžasně hladké stometrové plotně ve své horní polovině. Tak trošku mi to tvarem připomíná yosemitský Halfdome.

Cesta sutí k nástupu je nepříjemná jako ostatně každá cesta sutí. Vyplatí se držet se co nejvíc podél stěny, kde vede jakás takás stezka.  Porovnávám stěnu se staženými fotkami a také s nákresem cesty „Mit Göttlicher Hand 6“, kterou jsem vybral podle kladných recenzí na internetu. První polovina cesty vede kolmou nepřehlednou stěnou s lámavým do rezava zbarveným vápencem. K mé radosti zjišťuji, že ve druhé délce leze nějaká dvojka a tak nám odpadá starost s hledáním cesty v této první části výstupu. Nechali jsme věci pod stěnou a nastoupili jsme do cesty nalehko něco po poledni, což není zrovna brzo, ale na dvousetmetrový výstup by to mělo stačit. První délka je ještě ve stínu, ale mě na rozdíl od Květy zima není. Skála budí dojem silné lámavosti ale kupodivu drží. Ale i tak to chce vybírat chyty a stupy s rozumem. Nýty jsou osazeny tak hustě, že nelze zabloudit. Klíčové místo je malý převísek, kde se člověk těm blátochytům musí prostě svěřit. Druhou délku se už oba sluníme a kvalita skály se též rapidně zlepšila. Kolmá stěnka pod druhým štandem je doslova lahůdka pro kochače. Zato třetí délka však krásy moc nepobrala. Člověk se musí vymotat kolem kosodřeviny v hlinité stěnce, kde jsou s matematickou přesností osazeny nýty – hlína nehlína. Kladem však je, že tato délka ústí na začátek velké plotny, kde začíná opravdu pěkné lezení. Pohled na obří tektonické zrcadlo mě fascinuje. Nemůžu se dočkat, až do něj vlezu.

Dvojka nad námi zmizela kdesi za horizontem plotny a zespodu zprava se k našemu štandu tlačí další dvojka. Naštěstí mají v plánu lézt kout vedle nás a tak se dá říct, že jsme v naší cestě sami, což nás pochopitelně těší. Konečně nastupuji do čtvrté délky – velké plotny. Ze začátku to je lehké lezení v plotně po římsách, ale pak se římsy ztratily a bylo třeba vyvzlínat za mikrolišty do výklenku k dalšímu štandu. Štand je od předchozího vzdálen asi jen patnáct metrů, ale nechci, aby se Květa tlačila s lezci ze sousedního družstva na jednom štandu a tak jí dobíram do výklenku a pokračuji dál, jestli se nepletu, tak pátou délku. Lezení podél trhlin v plotně je tak zábavné, že se raduji jak malý Jarda, nadšením komentuji každý krok a pózuji pro Květuščin foťák. Humor mě přešel až v okamžiku, kdy prvolezec ve vedlejší cestě uvolnil kámen velký jak řepa, který padal přesně na Květu, sedící u štandu asi deset metrů pod ním. Stačil jsem jen zařvat bacha a pak už jsem jen koukal jak Květa na poslední chvíli šikovně uhnula. Kámen se roztříštil o skálu vedle ní a jeden fragment jí zasáhl do stehna. Naštěstí to skončilo jen modřinou. Když jsme se všichni vzpamatovali z úleku, dolezl jsem zbytek délky ke štandu na začátku poslední části silně položené plotny. Květuška si taky libuje, jaké je to polezeníčko, ale to ještě netušíme, že to nejlepší nás teprve čeká.  Plotna nad námi se pokládá do sklonu asi šedesát stupňů a zároveň mizí i všechny stupy a chyty. Čistá a hladká deska, naštěstí z drsného neolezeného vápence, vyzdobená řadou nýtů, které tu kromě jištění plní ještě funkci ukazatelů cesty. Při každém kroku se musím nahlas smát tomu, jak se tu po čtyřech plížím vzhůru a taky představě, jaká to bude parádní tlama až mi to smrkne. Celých třicet metrů jsem se takto proplazil až na na temeno stěny, přičemž posledních pět metrů bylo nějtěžších a místo lezení bych to nazval spíš levitování. Květa se taky smála tomu plížení, ale jen do doby než zjistila, že ji jistím a fotím zároveň. Ale co naplat, mám jenom jedny ruce.

Na temeni stěny se loučíme s klukem a holkou, kteří lezli kout vedle nás a zatímco oni sestupují kamsi na turistickou cestu, my začínáme slaňovat plotnou dolů k úpatí stěny. Na dvě plná slanění jsme sjeli na začátek plotny a na další dvě slanění jsme se dostali přes lámavou kolmou část až na suťovisko k batohům. Po celou dobu slanění jsme vždy bez problémů našli slaňáky, lana se při stahování nikde nesekla, nic jsme nikomu na hlavu neshodili, co víc si přát? Zatímco se balíme k odchodu, stěna se koupe v odpoledním slunci a je v ní víc než živo. Zdá se, že lezci z nedalekých horských chat si sem chodí zalézt až na odpoledne. Nicméně nám jede poslední lanovka v pět a protože je čtvrt na pět, je nám jasné, že to stejně nestíháme. Tak v poklidu balíme a otáčíme se k naší stěně zády. Toníkovi posíláme zprávu, ať na nás s Luckou nečekají, že přijdeme pozdě večer a po svých. K chatě Ottohaus tentokrát volíme cestu po modré hřebenovce, která nás zavedla i k vrcholovému kříži Preinerwand 1783 m.n.m. Rozhled do údolí je vskutku nezapomenutelný. Na celém hřebenu jsme sami a cestou k lanovce vstřebáváme zážitky z překrásného výstupu. Jaké je naše překvapení, když kolem šesté dorážíme do stanice lanovky a zjišťujeme, že lanovka stále ještě jezdí. A tak Toníkovi kazíme večeři, když mu zprávou oznamujeme, ať pro nás kouká okamžitě přijet. Ačkoliv je stanice plná lidí čekajících na odvoz do údolí, podařilo se nám vecpat se do první kabiny, která jela dolů. Když jsme dole vystoupili ze stanice lanovky, akorát na parkoviště pro nás přijížděl Tonda. No tomu říkám souhra! Tak jako dneska, mi už dlouho nic nevycházelo. Škoda že takových idylických dnů je jen opravdu žalostně málo!

Leonardo da Svinchi