Nirvana v Tisé

Blahouš Kluc

,,Hurá hurá”, to byla má reakce na sdělení, že můžu jet se Svinčou  a Květulí do Tisé, Rajce a okolí, místa krásných pískovcových skal. A jak jsem doufal, tak si téměř po roce opět sáhnu na písek, i když to bude – na druhém -.

Dne 15. 9. 2006 mě ve večerních hodinách nabrali na Březendě a hurá do Tisé. S námi jel dále Luboš z Nejdku, jak jsem poznal později, milovník přírody a nenapravitelný kochač. Cílovou stanicí byl Kačák, hospůdka s moc příjemnou obsluhou. Křehká blondýnka, která mi dřív než jsem se stačil rozkoukat, dala najevo, že jsem asi trochu divný, když chci hemenex k večeři, když je k dispozici pouze v době snídaní. Nakonec se slitovala nad hladovým krkem a hemenex byl i k večeři. Na místo dorazili dále Karlos z Děčína, Míša a Martin z Ustí a další partnerská dvojka, u nichž jsem jaksi nezaregistroval jména, neboť se představovali, když jsem byl řádně zahřátý chlazenou jedenáctkou. Ke spánku se ,,Chomutovská čtyřka” vydala k jinému rybníku. Doufal jsem ve spánek pod hvězdami, ale hvězdy se nekonaly a ráno to vypadalo ještě skeptičtěji.

16. 9. 2006 : Ale mraky rozfoukal vítr a já se nedočkavě přibližoval k Ostřížím skalám v prostoru Rájce. Když jsme došli k masivu - Vstupní bráně -, tak Karlos a Martin byli již naloženi v cestě Západ slunce VI, cesta s malým počtem chytů a jedním kruhem ve mně vyprovokovala dobrodružné já, načež jsem požádal Luboše, jestli mi bude dělat druholezce. Toto složení nám vydrželo celý den a já nestačil překvapovat sám sebe. Dále mi Karlos doporučil Záludnou cestu V, která spárou oddělující blok skal a na druhé straně dvěma přepadlými bloky a žádným jištěním nezůstala svému jménu nic dlužna, ale nakonec jsem ji vybejčil.  Posléze jsme s mým už věrným partnerem vlétli do krasavice Pouťová stěna VIIb, ze které jsem ošizeným nástupem udělal tak za pět. Tato cesta byla opatřena kruhem, ke kterému se došlo pěkným balkónkem a posléze stěnou na vrchol. A byl čas na zasloužený oběd.

Po odpočinku mě Svinča s úsměvem přivedl k masivku – Štítek – a označil mi cestu Katův terč za V. Tak trochu, spíše více boulderová cesta. No, zkusit by se měla většina věcí. Tak jsem se do cesty s mladistvou nerozvážností nahrnul a ejhle, po úseku ploché skály najednou díra ve stěně, ve které jsem doufal v chyt, ze které se zvednu ke kruhu. Chyt se nekonal a ze mě se stal vášnivý kamikadze, naštěstí zem byla travnatá a na ní v tu chvíli vrchní chytač Luboš. Abych se probral, tak jsem nalezl hned do vedlejší lahůdky jménem Levá hrana V, která se dala zajistit bambulí jak pěst a smycí okolo břízi, zde se v počáteční fázi nacházel krásný krok. Na to reagoval Luboš nechápavým pokyvováním hlavy a otázkou ,, To byly obě pětky ? “.  Následující cesta se nachází na masivu – Vlčí doupě – a jak píše autor ,, středem údolní stěny spárou na levý okraj police ke kruhu a stěnou na vrchol ”. Trocha morálu ke kruhu, ale cesta moc hezká, později okomentovaná Karlosem jako těžší pětka. Karlos se pochlubil, že mají s Martinem vylezeno 11 cest a už pomalu pospíchají do hospůdky.

Vzhledem k tomu, že odvahy od rána hodně ubylo a z mladistvé nerozvážnosti se stala stařecká moudrost, zvolili jsme s Lubošem asi 15 metrovou Starou cestu II  na - Dámské věži -. Když chce Luboš mermomocí na nějakou věžičku, tak mu přeci udělám radost. Cesta prosta fixního jištění s poměrně lehkým 2/3 úsekem a posléze s cca 5 m úzkým komínem, aha, tamhle žebro, kdyby to nešlo komínem, tak to vyběhnu přes něj. Tak si vzlínám, kvalitních jistících míst pomálu a už jsem u komínu, fuj, ten lézt moc neumím, tak žebro? A sakra, žádný madlo a pěkně převislý. Zpátky se mi nechce, tak šup do komínu, párkrát zaseknutá helma ve spáře, trochu odřený tělo, ale vzpomínal jsem na vše, co mi řekli mí lezečtí učitelé a úspěch v podobě vrcholu nenechal na sebe dlouho čekat. Nahoře jsme se s Lubošem zapsali do vrcholové knížky, vzájemně si pogratulovali, a i když to měla být ,, dvojka “, nadšení z krásného výhledu a dobyté věžičky neznal mezí.  Tvůrci jmenovaných cest jsou Karel Bělina a spol.

Milan s Květulí se na konci lezeckého dne chlubili jedenácti vylezenými cestami. Večer pod převisem byl stráven ve jménu kytary, harmoniky a příjemné atmosféry. Jen ten taneček Květy s Karlosem jsem jaksi zaspal, škoda. 

17. 9. 2006 : Ráno bylo slunné a teplé. Ze spacáku nikdo moc nepospíchal. Milan se rozhodl, že se Lubošovi zavděčí a vedl naše kroky k Doze. Impozantní věž tyčící se nad údolím s dalekým výhledem do krajiny. Svinča mi nabídl, abych vytáhl Starou cestu IV nebo Schmiedelovu variantu V s kruhem v exponované stěně do údolí cca 10 m vysoko, ale mé vytřeštěné oči mluvili za mě. Napoleon táhne pětkovou cestu, za ním jeho věrná družka a ejhle, pohůnci Blahouš a Luboš vycouvali, taky jsme dostali řádně vyčiněno. Dobře nám tak. Ale něco jsem vylézt chtěl, tak jsem zvolil z jižní strany Údolní cestu VIIa ( Obtížnost mi Milan řekl, ale nějak jsem to přeslechl ). Opět žádné fixní jištění, většinou se leze přes spárky v levé části stěny, s tím, že jsem došel k prvnímu kruhu, ze kterého jsme slanili. Přesto to bylo vydatných poctivých cca 25 m, kdy jsem ve výšce 7 m málem ukázal kamikadze podruhé, naštěstí se představení nekonalo.

To už mi morál opravdu došel, den jsme dokončili v – Údolních stěnách – na  Útěku z New Yorku a s později příchozím Míšou na krátkém, mně neznámém rajbáku. Tečku jsme samozřejmě udělali v Kačáku u výborného papů, borůvkové knedlíky byly super.

Co na závěr ? Užil jsem si pískovcových bizarních útvarů, vyvádění, dobrodružství s kamarády, krásného, i když větrného počasí dosyta. Jak říkají mí zkušenější kamarádi :

„ Z komínu nemůžeš vypadnout “.   Přeji všem, aby se při lezení v krizových situacích vždy nakonec objevil komín, ze kterého nevypadnou.

                                                                                              Blahouš  Kluc