Metodika – Otevírání skal

Lucka Lamparová

Je čtvrt na deset a já sedím na chomutovském ,,vlakáči“ a čekám, až se ke mně přidají mí dva kamarádi Honza a Janča. Začínám přemýšlet, zda jsem si nespletla čas odjezdu, když tu se ve dveřích objeví Honza. A to se mi ulevilo. Janča dorazila pár minut na to. Vyřídit jízdenky trvalo jen chviličku a máme to akorát, abychom se přesunuli do vlaku, našli si místečko. Sotva se vlak rozjel, Honza už vytahoval karty, s tím, že je připraven na všechno. Půlhodinka nám tedy rychle uběhla a my dorazili na místo, do Perštejna.

            Cesta ke skalám nám trvala asi deset minut. Jířa stál hned na kraji, rovnou nám dal pokyny na zbytek dne. Každý si mohl vyzkoušet čtyři disciplíny, my bohužel stihli jen tři.

Přelanění nás zaujalo na první pohled nejvíce. Až mě jímala hrůza, když jsem viděla tu výšku. Ne, že by mi výšky vadily, ale pochopte, že pokud nepočítám filmy,  jsem přelanění nikdy předtím neviděla. Naše trojka se usadila na vrcholek, a tam se čekalo, až na nás vyjde řada. První byl vyslán Honza, v domnění, že když to zvládne on, nebudeme mít problémy ani my dvě. Honza se odrazil, zhoupnul a jel, kousek doručkoval, vylezl nahoru, zajistil se, rozebral kladku a to už přišla řada na mne. Broněk mi vysvětlil, jak zacházet s kladkou.  Z představy, co by se stalo, kdyby se mi náhodou přeci jen povedlo, strčit do ní prstíky, mi běhal mráz po zádech. Pak už se jen ozvalo: ,,Ruce dolů, pozor…“ A to už jsem svištěla, přitom trošku zavřeštěla a vyplašila pár ptáků v okolních hnízdech, ale byl to úžasný pocit, v tu chvíli mi strach, neříkal vůbec nic. Trošičku byl problém vyškrábat se nahoru, ale povedlo se.

Na vrcholku věže se chvíli posedělo a pak přišlo na řadu slanění. K našemu zděšení jsme prý ani nepotřebovali slaňovací kruh. Za poměrně malý skalní výstupek byla zaháknutá smyčka.Člověk musel dávat pozor, aby se mu nevyvlíkla, závisel na tom jeho život. Pochopitelně ne tady, přijišťoval nás totiž Bohouš a dával nám přitom rady. Tato disciplína mi nedělala žádné problémy, až na to, že jsem se marně snažila vysvětlit, že mívám lano podél pravé nohy a ne mezi nohama a také že pravou ruku mám pod osmou a levou nad ní. Nakonec jsem se musela podřídit. Všichni jsme se sešli dole, pohodlně se usadili a ochutnali, co kdo s sebou přivezl.

Po tomto odpočinku nás zavolal Honza, který nám vysvětlil pádový faktor, od jiných lezců nám byl zapůjčen feratický set a my se vydali vzhůru po připravené feratě. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že při lezení člověk může potřebovat zuby. Já je použila při přecvakávání karabin. Než jsem totiž stihla přecvaknout tu první, ta druhá mi ujela a to byl problém. Vzala jsem to tedy do vlastních zubů. Když jsem se dostala k žebříku, čekalo mě zjištění nepříjemného faktu , že se žebřík otáčí. Nějak mi přestalo být do smíchu, pomalu jsem stoupala a žebřík zdolala. Pak už cesta nebyla nijak složitá. Nahoře jsem počkala na Janičku, která si se žebříkem také poradila.

Kolem půl čtvrté byla metodika ukončena. Někteří jeli domů a jiní šli zkusit vylézt nějaké cesty, my také. Na nás lezla spíše únava a moc nám to nešlo. Zapomněla jsem si dole helmu a asi třikrát se majzla o skálu, nebylo to moc příjemné. V pět jsem se sbalili, rozloučili s Maruškou a Jířou a pospíchali na vlak. Cestou se z nás zážitky z uplynulého dne přímo sypaly. Byli jsme šťastní, že jsme poznali zase něco nového, že jak se říká, jsme zas o něco chytřejší.

                                                                                                          Lucík