Lezecký zájezd HOROKROUŽKU do italských Dolomit

Bohouš Dvořák

4. – 13 . 8. 2006

            Již popáté od roku 2001 jedeme s mládeží Horolezeckého kroužku Horoklubu

Chomutov (s činností v Kadani na gymnáziu, kde máme i umělou lezeckou stěnu ) – do

nejkrásnějších vápencových hor v Evropě – do italských DOLOMIT.

Okolí Cortiny d´Ampezzo se nabízí jako málokteré horské prostředí vhodné pro horolezectví extrémě náročné, ale i pro nás – tj. výcvik začátečníků v horách pod vedením instruktorů ČHS.

Podmínkou a filosofií tohoto zájezdu jsou totiž vícedélkové lezecké cesty obtížnosti přiměřené zkušenostem a věku našich začátečníků. Doplňujeme je (v případě nejistého počasí) lezením v oblasti věží Cinque Torri(nejvyšší má 140m), kde je technické lezení(skalkaření) všech obtížností na většinou 1-2délkových cestách. Ale těžší cesty(např.obt.7) na Torre Grande jsou zde také, a na několik hodin. Nad Cortinou je ještě několik dalších podobných lokalit, takže když je ve vyšších sférách (3000m n.m.) nepříznivě, je zde možností k lezení dost a dost.

            My ale máme na programu jako prioritní vícedélkové cesty, tj. několik set metrů vysoké.

A proto Honza s Jířou berou kluky již druhý den na pilíř vrcholu Punta Fiames čnící přímo nad naším kempem. Nástup do cesty je kousek nad frekventovanou nemocnicí v Cortině a nedaleko starého letiště odkud každé ráno v 6,30hod vzlétá(a nás budí) záchranný vrtulník. Ale to je trocha černého humoru. Kluci jdou v závěsu za svými instruktory dvě cesty, jedna je obt.4, druhá obt.5. Další den si to prohodí. Letos nám moc nepřálo počasí, fronta ze severu (v Čechách lilo jako z konve) se přeci jen dostala trochu přes Alpy, no a vrcholy a hory nad 2000m byly stále v mracích. Dole(kemp byl v 1300m n.m.) v noci  klesala teplota z večerních 12°C na ranních 6°C. Což znamená a také to bylo vidět, ve třech tisících metrech sněžení – v srpnu. Takže přišlo i na avizované technické lezení na Cinque Torri, na Falzarego Türme a jiné. Moc nám tu chyběl čtvrtý instruktor, tím nám vždy dva kluci(nebo dívky) zůstávali navíc, na skupinové lezení krátkých cest nebo ferrat. Broněk měl totiž zlomenou nohu a rekonvalescence neprobíhala zrovna dobře a optimálně. Škoda, chyběl jako instruktor i jako nosič dobré nálady, možná by i to zamračené nebe rozjasnil. Náhradu se nepodařilo, nejsou lidi.

            Tak ještě o čtvrté skupině (letos ji vedu výhradně já) – chodila lézt ferraty(klettersteigy). Cesty obtížnosti různé, jištěné ocelovými lanky. Každý má své jištění(sedák s ferratickým setem – lanovou brzdou) a u mne navíc povinně(protože jim nevěřím) všichni za mnou na společném laně. Což je hlavně pro mne otročina a trest, neboť jsou pomalejší a lano mne při každém druhém zdvihu vzhůru zabrzdí, a drží, a nepustí. Vyzkoušeje si. Ale, někdy sepíšu, co začátečník dokáže udělat a provést v horách, k neuvěření. A tady jde o život. A o krásu okolních skal a krajiny. Ferratické cesty a sestupy, někdy i mnoho kilometrů a výškových metrů) je mají naučit orientaci a poznání hor v širším záběru, jsou to pro mládež často mnohem fyzicky náročnější tůry, při kterých jsou celý den v zápřahu bez odpočinku, jako je tomu třeba při lezení v době, kdy jistím kamaráda. Takže technicky lehčí, ale fyzicky(hlavně ferraty černé obt.C,D) náročnější.

            Ve čtvrtek ráno balíme, přišla fronta, déšť, s předpovědí až do víkendu. Tak jedeme zkusit štěstí do Arca k jezeru Lago di Garde (nadmořská výška 60m n.m.). Zabydlujeme se v kempu Daino(s basénem) v městečku Pietramurata, na trávníčku pod stromy,jak v parku. Nad námi(300m n.m.) ční do 1600m n.m. obrovská stěna. To je výhoda zdejšího prostředí pro lezce, malá nadmořská výška rovná se teplo,subtropické klima jak u moře. A kolem vás jsou horské hřbety až 2000m vysoké a tím na jejich úpatí, na dosah ruky, technické cesty na jednu délku lana nebo několik set metrů vysoké. A sem jsme vyrazili – na Sluneční stěny. Mraky cest v hladkých stěnách do 300-500m výšky. Honza šel na něco o stupeň lehčího, Jířa vzal kluky hned do těžšího prásku, aby si za ním trochu užili. Ale šlo jim to a zakrátko zmizeli ve výšce. To dva italové jdoucí v jejich stopách tak dlouho padali v kritickém místě do lana, až to obešli. Já jsem se zbytkem adeptů zůstal dole na jednodélkových cestách, kde se mohli střídat.

Ten den bylo slunečno a dobře. V sobotu jsme odjížděli, a tak se již ráno balily věci i stany. Také se vyplnila předpověď a v poledne přišla bouřka s frontou. Takže závěr patřil krásnému historickému městečku Arco, zmrzlině a pizze, vínku a vínu, něco koupit domů. Zdejší kraj Trentino včetně celého údolí okolo řeky Adige je zahradou a zásobárnou celé Itálie. Když sem zavítáte v září, tak jsou pro lezení již příjemné teploty, no a v celém kraji dozrávají lány jablek, vinic, švestek i mnohé subtropické ovoce, granátová jablka, olivy aj. Já zde končím pravidelně se zájezdem Dolomity na kolech. A zde je to takový bombónek na závěr. Mám již vybráno, ale dát do dvou dnů z více než 25tras v údolí(lehce) i do okolních hor(náročně až extrémě) to nejlepší, je nemožné. My sem s mládeží v září již nemůžeme, mají školu. Ale vám to doporučuji, aktivní pobyt se zde dá střídat s odpočinkem, lezení s ferratami(dlouhé a krásné), lehká cyklistika s nejtěžšími MTB trasami, na jezeře Garda jízda na serfu s koupáním, turistika, a krásné prostředí, městečka i okolní horská krajina. Kolaře bych chtěl upozornit, že cyklotrasy zde značené mohou být různého charakteru, a když jej neznáte, můžete nést dlouhé úseky kolo na rameni a ani to nemusí být označené jako freeriding, stačí že to je MTB. My se sem lezecky určitě ještě vrátíme, možná v příštím roce, určitě když v horách padne špatné počasí.

                                                                                                          Bohouš

                                                                                                          za HK Horoklubu v Kadani