S mládeží v Rathenu

Jířa Šťastný

            Nezvykle krásné počasí v dubnu přímo láká k výletu do skal a tak proč nevyrazit rovnou na písek?  Sice tím poněkud poruším obvyklou jarní „šablonu“, tj. začínat sezónu lezením na skalách v Perštejně nebo na Bořni, ale pískovec je pískovec.  Děti, co chodí od září do kroužku mládeže na umělé stěně v Chomutově, se již spoustu věcí naučily a jednou už s námi na jaře ve skalách byly.  A tak se domlouvám s Honzou a Luckou, že v sobotu ráno (16.4.) vyrazíme do Rathenu.  Je to moje oblíbená pískovcová oblast v nedalekém Sasku.  Ještě s námi jede Jarda, který před několika lety začínal také v kroužku mládeže a vloni byl vyhlášen nejlepším lezcem našeho klubu. 

            Na parkovišti u skal na nás už čeká Štěpán.  Přijeli s Alenou už včera.  Domlouváme se, že půjdeme k Vexierturmu. Společně odcházíme od aut, procházíme vesnicí až ke vstupu do přírodního divadla a pak už stoupáme ke skalám.  Já jsem si vybral cestu Amselseekante za VIIb, protože je to nádherná linie.  Je to přes 70 m nádherně exponovaného lezení po hraně přes čtyři kruhy.  Sice už je to dost ochozené, ale rád bych ji měl ve „své sbírce“.  Maruška mě jistí a já dolézám až ke čtvrtému kruhu, který je asi ve 40-ti metrech.  Dobírám jí ke třetímu kruhu a pak pokračuji až na vrchol.  Maruška s Honzou za mnou postupně dolézají.  Na třikrát slaňujeme dolů.  Marušce není dobře a tak se jdeme podívat, kde je Štěpán a Jarda.  Celou dobu lezli na vedlejší věž a teď jsou u Höllenhunda. Za chvíli prý také končí a tak na ně čekáme a společně jdeme do vesnice.  Kupujeme si zmrzlinu a jdeme se posadit k přívozu.  Sluníčko krásně hřeje a tak si ho užíváme.  Po chvíli se ale začíná ozývat hlad a tak vyrážíme zpět k autům.  Po jídle si ještě jdeme vylézt pár lehčích a kratších cest na Gamrig, což je kousek od parkoviště.   Když už začíná být chladno, tak se vracíme zpět k autům pro věci a jdeme si ustlat pod veliký převis, kde budeme spát.  Zalézáme do spacáků a ještě nějakou chvíli probíráme zážitky z lezení, než nás únava zmáhá a my usínáme.

            Ráno je opět hezky, takže hned po snídani vyrážíme do skal.  Já jdu s Honzou a Luckou pod Talwächtera, kde by podle průvodce měly být dvě krásné a lehké cesty.  Vybíráme si Pfeilerweg V od pánů  Fehrmanna a Perryho z roku 1905.  Nejdříve dolézám na předskalí, kde štanduji a dobírám své spolulezce.  Potom pokračuji mírně převislým zářezem na vrchol, kde opět dobírám.  Za chvíli jsou u mě Honza i Lucka a společně se kocháme pohledy do okolí.  Je odtud opravdu nádherný výhled, ne nadarmo se tento vrchol jmenuje „strážce údolí“.  Ještě dělám nějaké fotky a pak už na dvakrát slaňujeme zpátky dolů.  Jako další mám vyhlídnutou věž Lokomotive.  Na ní vede cesta Südkante VI s variantou od Perryho-Smitha z roku 1905.  Nástup je přes převis s následným traverzem na hranu, po které se pokračuje přes jeden kruh na vrchol.  Je to opět nádherné lezení.  Jako prvního dobírám raději Honzu, protože pád na začátku traverzu by mohl skončit pěkným zhoupnutím do údolí.  Ale Honza s tím nemá problémy a za chvíli už stojí vedle mě na vrcholu.  Házím lano Lucce, ale v tom si všímám, že se blíží nehezké mraky.  Raději ho tedy opět vytahuji a jdeme udělat slanění, než začne pršet.  Sotva stíháme sbalit lano a už padají první kapky.  Schováváme se pod převis, kde svačíme a čekáme až to přejde.  Za chvíli je po dešti a my můžeme vyrazit zpět k autu.  Scházíme svahem na cestu a když už jsme skoro na ní, tak Lucce ujíždí noha a padá na zem.  Podle jejího výrazu soudím, že si vymknula kotník.  Opatrně ji prohmatávám nohu, ale na zlomeninu to nevypadá.  Obvazuji jí ho elastickým obinadlem a zkoušíme, jestli se s tím může postavit.  Trochu to prý bolí, ale jde to.  Raději jí s Honzou z obou stran  podpíráme a pomalu jdeme do vesnice.  K hasičům už se dá dojet autem a tak je nechávám sedět na lavičce a jdu pro auto.  Když přijíždím, tak už tam čekají i ostatní.  Nechtělo jsem jim pěšky do kopce a tak tam počkali s Honzou a Luckou.  Všichni nastupují a společně jedeme na parkoviště.  Tam se opět dělíme do dvou aut a postupně vyrážíme zpět k domovu.  V Chomutově Lucku raději bereme na pohotovost, kde na rentgenu zjišťují, že má zlomený vnitřní kotník.  S nohou v sádře si nejméně měsíc nezaleze.  Škoda, takový to mohl být pěkný víkend. 

                        Ahoj  Jířa