Poslední slanění 2005

Jířa Šťastný

Pernink, 5.11.2005

            Páteční večírky, pořádané pod záminkou přípravy hry na zítřejší poslední slanění, se již staly tradicí, a tak i tentokrát se nás v restauraci Plzeňka v Perninku schází slušná partička, čítající více než dvacet lidí.  Je třeba probrat s kamarády co kdo za ten rok vylezl, co nového se událo a tak vůbec si pokecat s lidmi, které člověk delší dobu nepotkal.  Po té již Svinča bere kytaru a za chvíli zpívá celý lokál.  Kdyby nás pan vrchní v půl čtvrté ráno nevyhodil, asi bychom šli na hru rovnou z hospody.

            V půl desáté se opět scházíme v hospodě, kde máme na snídani objednaných 50 polévek.  Po krátkém občerstvení vycházíme v půl dvanácté před hospodu, kde dělíme účastníky do dvou družstev – na „knírače“, kterým LeToš maluje pod nos slušivý černý knír a na „bradkáče“, které Broněk zdobí zelenou bradkou.  Celkem se hry účastní asi 40 lidí.  Jelikož docela prší, rozhodujeme se pro kratší trasu, vedoucí přímo do Horní Blatné podél vedení.  Pod vlajkou s mamutem vyrážíme na pochod za Yettim, kterému je letošní hra věnována.

            První úkol, který na družstva čeká, je předávání balónku bez pomocí rukou, což má být jako trénink pro případ, že by někomu v horách ruce omrzly.  Je to docela zábavné a lidi se přitom aspoň trochu zahřejí.  Vítězem této soutěže jsou knírači, kteří získávají první Yettiho chlup.

            Druhým úkolem je transport zraněného horolezce v ledovcovém terénu, prováděný na zádech spolulezce.  Z jednotlivých družstev jsou vybráni nejsilnější muži a nejlehčí dívky, které jsou v sedě na konstrukci z krosny transportovány po bahnité cestě na zádech svých druhů.  I tato disciplína končí vítězstvím kníračů, kteří tak mají již dva Yettiho chlupy.

            Místo třetího úkolu se nachází na silnici pod Horní Blatnou, kde je krásně prudký svah k železniční trati.  Úkolem družstev je co nejrychleji vyběhnout ke kolejím a zde přeskočit z jedné kolejnice na druhou, pokud možno bez pádu.  Za každý pád jsou přičítány trestné vteřiny.  Jako první běží „bradkáči“,  postupně přeskakují z jedné kolejnice na druhou a ve chvíli, kdy jsou tam všichni se jim zastavuje časomíra.  Po té vybíhají „knírači“, řadí se na první kolejnici a pak najednou přeskakují a skoro všichni padají.  Nejsou schopni se najednou všichni postavit a ani není možné spočítat, kolikrát spadli.  Proto volí rozhodčí kompromis a uděluje oběma družstvům po jednom chlupu. 

            Další úkol je připraven na louce nad tratí a úkolem účastníků je v co nejkratším čase uběhnout s Yettiho stopami na nohou určenou trať.  První nastupují „bradkáči“, kteří postupně Yettiho stopy zkracují o zadní polovinu chodidel, takže nakonec je nutné v nich chodit obráceně.  Každý volí jinou taktiku, někdo jde pomalu a rozvážně, jiný cupitá nebo naopak kráčí mílovými kroky.  Přesun celého družstva trvá déle než 20 minut.  Pak nastupují „knírači“ a i v této disciplíně vítězí, jelikož mají nejen lepší čas, ale i méně přešlapů.

            Poslední a rozhodující úkol čeká na družstva na Strašidlech, kde už mezitím Meky s Čárou rozdělali oheň.  Ze skály je nataženo lano, po kterém mají kapitáni družstev v co nejkratším čase vylézt za pomocí jümarů nahoru.  Pro „bradkáče“ je to trochu handicap, jelikož jejich kapitánem je Kendy, který jümary nikdy neměl v ruce, ale to je holt osud.  Rozhodčí jsou neoblomní a jako první jde dobrovolně Bery, aby se Kendy mohl alespoň podívat, jak se to dělá.  Ačkoliv se Kendy snaží, Bery je přeci jen rychlejší a „knírači“ se radují ze zisku dalších dvou chlupů a z celkového vítězství v soutěži.  Kapitáni přebírají ceny, všichni účastníci dostávají buřty a obsazují místa u ohně.  Na koho nezbylo místo nebo klacek na opékání, může si zatím slanit.  Když jsou všechny buřty snědeny, po skupinkách se přesouváme zpátky do Perninku, někteří ze zastávkou v hospodě v Horní Blatné.

            Po páté hodině přijíždějí do Perninku obě kapely, které nám budou večer na sále hrát.  Společně staví aparaturu a v půl osmé začíná první sérií své dnešní vystoupení naše tradiční kapela Album.  Parket je tu opravdu velký, takže se dá krásně tancovat i na rychlejší skladby.  V půl jedenácté nastupuje druhá skupina River, která zvedá ze židlí i většinu dosud sedících horolezců.  Jejich rocková muzika přivádí do varu všechny tanečníky, kteří je ani po dvou hodinách téměř nepřetržitého vystoupení nechtějí nechat odejít.  Myslím, že staří pardálové, kteří pořád volali po změně kapely, zaváhali, když tentokrát nepřijeli.  Po krátké pauze opět pokračují Albumáci, tentokrát již v pomalejším tempu.  Lidé postupně odchází spát a tak i kapely balí své nástroje.  Některým se ale ještě spát nechce a tak vytahují vlastní kytary a ještě chvíli se baví sami.  Nakonec jsou i oni zmoženi únavou a odcházejí.

            Co dodat, akce to byla opět velice podařená, snad jen těch lidí mohlo přijet víc.  Snad to bude příští rok lepší.  Kde?  To se ještě uvidí.

            Ahoj   Jířa