Medvědi nevědí, že tůristi nemaj zbraně…

Milan "Svinčo" Svinařík

Pokud by se nechali medvědi z Bezručova údolí inspirovat tímto nápěvem Ivana Mládka a připustíme-li, že by v tomto profláknutém údolí tito mazlíčci žili, pak by se onu únorovou neděli těžce přepočítali. Podnikli jsme totiž těžkou expedici k Medvědímu ledopádu, přičemž každý z nás byl vyzbrojen bodnými a sečnými zbraněmi, jako jsou např. lyžařské hůlky, cepíny, mačky, ledovcové šrouby. Na zápas s rozzuřenou s medvědicí by tahle fidlátka asi nestačila, ale na vyblbnutí na tzv. Medvědím ledopádu je těch kundálů až až. Ale popořadě.

                Původně jsem si chtěl půjčit od Leoše jenom zbraně a nakonec jsem vyfasoval Leoše celého s kompletní výbavou. Když zjistil, že se chystá klofání do ledu, bez váhání se přidal. Tak s Květou jedeme nejprve do Jirkova vyzvednout předsedu a pak na Horu sv. Šebestiána. Téměř současně s námi dorazil i Tonda s Luckou. Počásko je super a tak plni optimizmu nazouváme běžky a nasazujeme bágly s matrošem. Mimochodem, takový raneček železa váží 15kg. Takže na běžkách je to fakt príma, primisíma. Leoš si vzal fikaně místo běžek skialpy, ale že by byl výrazně rychlejší či pomalejší se říct nedalo. Nejprve sjezdem asi 3,5km dlouhým sjíždíme k Paškárně a zde pak zabočujeme doleva do rokle, kde se po pětistech metrech brodění sněhem dostáváme k ledopádu. Skalní stěna uzavírající pravou část rokliny (po směru toku) je chudě ověnčena ledovým pancířem a její úpatí lemuje napůl zamrzlý potok, který sem přitéká přes několikeré kaskády ze svahu rokliny. Vše je pod nadýchanou peřinou čerstvého sněhu. Opravdu pohledný kout divočiny.

                Jako na potvoru se zatáhlo a mě je jasné, že lezení na zdejším osmimetrovém rampouchu bude vykoupeno lezavou zimou při čekání, až na nás přijde řada. Holt lidí je jako sraček a rampouchů málo, no! Abych to čekání trochu zkrátil, vylezl jsem si na rybu krátkou mixovou pasáž vpravo od rampouchu. Ale ze soucitu k půjčeným zbraním tu horní čistě skalní část nelezu. Mezitím stihl Leoš bez problémů vytáhnout onen inkriminovaný a jediný rampouch a teď se v něm kochá Tonda, jak je jeho zvykem. Jak si tak šmajdám ve sněhu podél skal, podařilo se mi hodit kotrmelec, při kterém jsem si cepínem propíchnul novou windstoperku. Holt kdo umí, ten umí! Mohl to být žaludek. Aspoň se holky něco přiučí, že?. Když se Tonda vydováděl, přišla řada na Lucku. Dlouho jsem nevěřil, že se vůbec odlepí od země, zejména po jejím dotazu, jak se to drží a jak se s tím seká. Po půlhodině se ke slaňáku proklofala, přičemž cestou stihla vybrat několikery vrata. No srandy jsme si užili, co vám budu povídat. V roli fotografa jsem pak sledoval výkon Květušky, která v sobě nezapřela jistou pravěkou praxi a ledík doslova přeběhla. Konečně jsem se dostal na řadu já. Nechal jsem se hecnout od Toníka a jdu to na prvním. Koneckonců, jsou tam dvě vrtule, takže to mám doslova předkousané. Mám tu čest, si zalézt s Jířovo „Pulsarama“, které výborně drží a mají špičkově řešená poutka. Takže mi nedělá problém lézt bez odsedávek, které brání leckdy volnosti při záseku. Je to lezení o pocitech, jak správně poznamenal Tonda. Začátek ledu je kolmý, prostředek je položený tak na 80° a výlez do sněhu je zase kousek kolmý. Kromě toho, že mi přemrzly prsty jsem to však přežil bez úhony. Je čas balit. Kluci ještě blbnou v těch mixech, kde jsem pro ten účel nechal viset lano a pak už přenecháváme Medvědí roklinu opět medvědům.

                Cesta do kopce na Šebík je poznamenána běžkařským soubojem mezi Květuškou a mnou. V kopci těsně před Šebíkem se mi ji konečně podařilo předjet, což byla pro mě třešnička na dortu tohoto sportovního odpoledne. Vypálené kalorie pak všichni společně doháníme v cukrárně na Šebíku, kde si labužnicky vychutnáváme vyhlášený medovník a jiné laskominy. Ať žije megabiotika, aneb když přijde nemoc, každý kilo dobrý!!!

Leonardo da Svinchi