Maltatall

Letoš Dvořáček

25. - 28. 2. 2005

                                   účastníci:         Pavel „Pája“ Bohuněk

                                                           Karel „Karlos“ Skřivánek

                                                           Leoš „LeToš“ Dvořáček

            Po lehké rozlezbě v české kotlině jsme usoudili, že již nastal ten správný čas na objevnou ledolezeckou výpravu do Mekky ledového lezení – Maltatallu. Zapůjčuji od pantáty Felicii a vyrážíme s Karlosem a Pájou do Rakous. Po noční 700 kilometrové jízdě, se nad ránem ukládáme ke krátkému spánku na parkovišti na před závorou.

            S ranním světlem se rozhlížíme po údolí a pokoušíme se trošku zorientovat. Teda ledopády mají proti ,,našim“ fallům podstatně větší rozměry. Od pohledu nás zaujal obr Supermax , téměř na začátku údolí. Se svojí délkou 270 m a obtížností WI 4+/5, jde o slušnou výzvu. Snad hlavně protože ještě pořádně nevíme, co si pod těmito divnými čísly představit, bezelstně vyrážíme. První desítky metrů položeným potokem stoupáme souběžně a rychle nabíráme výšku. Sklon se zvětšuje a tak ke slovu přicházejí lana. Dolézáme pod vrcholovou část, kde už začíná hodně přihořívat. Dolézáme dvojku rakušanů, kteří ověšeni špičkovým matrošem zrovna přelézají pikantní nástupovou stěnku, vstupenku do horní partie. Co tady budeme dělat s našima ruskejma šroubama fakt netuším! Snažíme se vzájemně zachovat klid a dekórum. Jsem docela rád, že se Karlos bez známek nervozity vyráží do čelby. Holt kolínskej tvrďák se nezapře! J.  Naleze do kolmé stěnky a se stoickým klidem buší ruka, ruka, noha, noha. Jen jeho hlasitá ventilace  nás informuje o lezecké náročnosti. Dá šroub a za chvíli nám zmizí za horní hranou. Lano se stále pomalu odvíjí a dává nám tak zprávu o jeho bezchybném postupu. Čekáme s Pavlem pod převisem, až se lano zastaví a přijde signál  ze štandu. Na tupém konci lana po určité chvíli vyrážíme společně vzhůru. I takhle zvýhodněni musíme už v průběhu lezení přiznat, že jde o pěknej nášup. Nakonec se však všichni tři šťastně dobereme vrcholu téměř třistametrového ledopádu. No na rozjezd docela dost dobrý!

            Dalšího dne hodláme dát trochu oddych pocuchaným nervům a tak volíme sice dlouhý, ale o dost lehčí Strannerbach  ( WI 3,  330m ). Jde o velmi oblíbený a vděčný cíl v této oblasti. Užíváme si pohodového klofání i nabývající výšky. Zde nás žádné vážnější problémy nepotkali a tak jsme po bezpečném návratu již kolem poledne zpět  na nástupovém mostíku.  Využíváme dobrého času a přesunujeme se za tunel pod  další ledík Kleine Maralmfall ( WI 4+,  185m). Krásný široký led s výraznou rampou, nám poskytuje zábavu po zbytek odpoledne. Dlouhý zimní večer si na parkovišti krátíme kulinářským uměním všech zúčastněných.

            Pro poslední únorový den a poslední den našeho výletu, jsme vybrali jako cíl  240 metrů vysoký Aluholl ( WI 4 ). Dnes už jsou trošku znát nalezené metry a tak s lehce povzneseným sebevědomím společně ukusujeme vertikální ledové metry. Přesně v tomto ledopádu ve mně nadobro uzrálo přesvědčení, že pořádný šrouby jsou základem úspěchu při provozování této zvláštní kratochvíle zvané ledolezení.

Za tento prodloužený víkend jsme vylezli celkem skoro jeden ledový kilometr.

Díky parťáci!                                                                                                LeToš.