Korsika

Blahouš Kluc

      S hřejivým pocitem v srdci vzpomínám na těch 12 dní, které jsem strávil na Korsice v létě roku 2005. I po tak dlouhé době jsou vzpomínky živé, což svědčí o vyjímečnosti tohoto krásného ostrova s pohnutou historií, kde lidé používají francoužštinu, korsičtinu a nezřídka italštinu. Lidé jsou zde příjemní, ale hrdí. Země, kde slovo vendeta (korsicky vindetta) není cizí výraz a lidé se záludnými vraždami rodiny proti rodině přestali až v roce 1950. Nicméně domorodci si už zvykli na turisty a kvalitu zajištění pro návštěvníky ostrova bych přirovnal ke kvalitám ve Francii. Vzhledem k časovému odstupu nebudu uvádět výši poplatků za jednotlivé služby, nicméně Korsičané mají rádi šustot eura jako všude.

      1. den - Je ráno a na Ruzyni mě vyzouvají i z mých pohorek a odebírají mi narozeninový otevírák. Jsem poprvé v letadle, tak si to užívám. Za hoďku a něco stojíme před letištěm v Římě. Okamžitě mě do nosu praští horko. A chaos začíná. Teď se jen vlakem, který jezdí po Římě místo metra, vymotat. Jsem vděčen mé skromné angličtině, kterou v podstatě nevypnu celý můj pobyt. Chce to se jen nestydět, lidem stačí, že se člověk snaží. Daří se najít správný východ i vlak a jedeme asi 300km do Livorna, kde by na nás měl čekat trajekt. Vlakové nádraží a přístav od sebe dělí několik kilometrů po hlavní silnici, kdy je evidentní, že Italové mají trochu jinou představu o bezpečnosti v silničním provozu. K večeru doběhneme do přístavu, najdeme správnou kancelář a prodavačka nám sděluje, že poslední trajekt nečekal a odjel bez nás. Umisťujeme se na dohled přístavu a uleháme na lavičky. Trochu máme strach o batohy, ale i tak neodoláme spánku.

      2. den - Počasí nám přeje. Využíváme služeb společnosti Corsica Ferries a plujeme asi 4 hodiny do přístavního města Bastia, které se svými 38.000 obyvatel bylo do roku 1811 hlavním městem ostrova. Nemeškáme a hned se přesouváme na nedaleké vlakové nádraží. Odtud cestujeme do srdce ostrova Corte, kde se nachází i univerzita. Město je složené z Horní a Dolní části a nad městem vévodí městská pevnost, která dává městu ráz nedobytnosti. Po kratší štrápanici nacházíme kemp Gite d´Étape-Camping U Tavignanu, kde si můžeme ve stínu stromů rozprostřít stan. Kemp leží na začátku údolí Gorges de Tavignano, které bude naším cílem pro další den. Pro tuto chvíli se jdeme ještě projít do pevnosti, kdy se kolem mě proplazí metrový zelený had. Chvíli na něj vejrám a v hlavě si znovu čtu řádky v průvodci, že se na Korsice nenachází žádní hadi. Pevnost stojí za návštěvu.

      3. den - Už v brzkých ranních hodinách se plně naloženi vydáváme do údolí Tavignano ve směru na jihozápad. Ostrov je v podstatě propleten stezkami, ale nemám pocit, že by značení bylo tak důsledné, jako u nás. Jdeme asi půl hodiny a začínám mít divný pocit, že jdeme špatně. Vysoko nad námi zahlédnu skupinku lidí a křovinami se vydáváme v jejich směru. Konečně nacházíme správnou pěšinu. Jsme hodinu na cestě a Venca má toho evidentně dost. Dáme „cukr“ a pokračujeme hodnou chvíli. Člověka téměř pořád obklobují skalnaté srázy. Konečně si smáčíme nohy v řece Tavignano. Najíme se a pokračujeme v těžkém stoupání v lese. Jdu svým tempem asi 30 metrů před Vencou, když se ve velice strmém svahu otáčím na parťáka a vidím, jak se pomalu hroutí. Přispěchám k němu a zvedám mu rychle nohy do výše, což mu po chvíli pomáhá. Je mi jasné, že můžu zapomenout na plánované trasy a operativně hledám nejbližší chatu - Refuge de la Sega na mapě. Kamarád se srovnává, ale pro změnu nás překvapuje desetiminutová přeháňka, která nás dokonale smáčí. Nakonec poměrně unaveni docházíme k dřevěné chatě v lese, u které osvěžuje vzduch chladivý dech řeky a voní krásný travnatý plácek částečně obsazený stany a pasoucími se koni. Ekologicky bez mýdla přepírám triko a skáču nahatý do ledové vody. Máme za sebou dobrý den.

      4. den - Cítíme se odpočinutí a prodíráme se dále v lese. Dostáváme se na paseku, kde je velké množství ještěrek a následuje opět stoupání. Míjíme spadlý obrovský strom a zastavujeme se u říčky, která stéká po oblých plochých kamenech. Nabírám vodu a kamarádi z francouzské skupiny mi nabízejí jakýsi „čistič“. To odmítám, vodu v horách piju všude a nikdy nemám problém. Kolem poledne docházíme k Refuge de Manganu (1601m). Zde končí cesta Tavignano a napojuje se na věhlasnou turistickou stezku GR 20 (sentiers de grande randonnée). V chatě, v jejíž blízkosti se nachází stádo ovcí, neodolám ovčímu sýru za 8 éček, který přibaluju na horší časy. Zde se nachází už více lidí, kteří míří ze severu na jih, my se ale vydáváme  proti proudu. Nastoupáme k přírodnímu jezeru Lac de Nino (1760m) a opět si jen na chviličku zouváme boty, protože tak krásnému prostředí se nedá odolat. Na severu se rýsují vrcholky hor. Několik metrů od nás chrochtají divoká prasata a z jezera se napájí několik koní. Venca se dnes drží perfektně, a tak úplně přesně nesledujeme GR20 a přecházíme vrchol Mte Tozzo (2007m). Jsme na cestě v hornatém terénu již 11 hodin, když docházíme k pomníku, kde se pase kráva. Zde ztrácíme orientaci, resp. značku, a i když v dáli vidím náš cíl Hotel Castel di Verghi, vydáváme se po stezce s kopce. Už víme, že jsme v pr... a narážíme na vyválcovanou cestu v lese. Jdeme po ní hodnou chvíli a doufáme, že narazíme na něco. To něco je krásný černý býk o hmotnosti asi jedna tuna, absolutní král hor, který se nemíní odsunout z cesty. Asi ze vzdálenosti 30-ti metrů si nás měří pohledem a kdykoliv zaregistruje jakýkoliv pohyb z naší strany, tak výhružně zahrabe kopytem a skloní rypák k zemi. Zoufale na něj asi 10 minut čumíme, a pak mě napadá spásná myšlenka. Odhodlaně beru kámen a házím ho pod něj do lesa. Býček nahodí telecí výraz a v domnění, že mu hrozí nebezpečí ze dvou stran, se vydává do svahu. Naštěstí můžeme uhánět dál. Už bloudíme po korsických lesích dvě hodiny, když Venca na mě křičí, že vidí v lese dole silnici. Dávám mu zapravdu a spěchám k silnici, kde zastavuju mladý francouzský pár v miniautíčku. Rozumí jedinému slovu „help“ a odváží nás přesně k hotelu, kde chceme strávit noc. Dávám jim do ruky několik penězů, ale to odmítají. Absolutně vyřízení rozbalíme stan a něco navaříme. Zítra si slibujeme odpočinek. Vzhledem k tomu, že můj sýr je aromatický, tak ho ukládám do pytlíku a položím ho ven.

      5. den - Ráno vyplašeně koukám na prázdné místo po sýru. Jen těžko chápu, že ty krysy kočky mi ho sežraly a teď se radostně hrabou v blízkých popelnicích. Když se konečně rozhlédneme po okolí, tak se oba shodneme, že tady zůstat nechceme. Ležet celý den na parkovišti u hotelu mě neláká. S přemáháním zabalíme věci a vyrážíme na další štreku. Zuby nehty se držíme značek, je však pravdou, že značení je zde velice dobré. Procházíme v horách kolem jezer, kde se válí turisté. Já se však netoužím zastavovat a najednou je před námi dlouhé stoupání (orientačně jasné), které končí u chaty Ciottulu di Mori (2000). Těch 500 metrů převýšení jdu bez zastavení, jak zhypnotizovaný. Nádherný požitek z pohybu a pocitu síly v těle. Vidím Vencu hluboko pod sebou, tak obhlédnu přeplněnou chatu a vařím polévku. Za chatou je u jezírka rozmístěno několik stanů. Chvíli si dáchneme a rozhodujeme se pokračovat, i když nás to stojí další sebezapření. A teď nás čeká divoký sestup s dvacetikilovými batohy. Nevšední podívaná. Chvílemi mám pocit, že sestupuju dvojkovým až trojkovým terénem. Naštěstí jsme si každý hnuli jen s jedním kolenem. Doháníme nějakou rodinku a té se držíme do doby, než vstoupíme do romantické chaty Bergeries de Ballone (1440m) na úpatí šedých štítů, pod kterými teče říčka Calasima. Znaven vstoupím do prostor chaty - restaurace a otočí se na mě několik korsických „řezníků“. Kluci mě donutí přeříkat těch pár frází francouzštiny, co znám, jinak nám asi plac pro stan neukážou. Na terase si dáváme domácí omeletu se sýrem Broccia a vychutnáváme si západ slunce. V noci je kosa a pořád slyším cinkající zvon na pasoucím se oslovi.

      6. den - Už ráno je cítit, že bude slunce pálit. Uvažujeme nad odpočinkem pro dnešní den. Snídáme, díváme se ze stanu na říčku, která stéká po oblých balvanech někam do údolí a najednou si všimnu žraloka, který se neplácá ve vodě, nýbrž na značkové botě Vendy. Chce to nepodcenit těžký terén, který se zde nachází. Trochu zklamaně se rozhodneme pro odpočinek a následný sestup do civilizace. Celý den polehávám na rozpálených kamenech, plácám se v „jezírkách“ a sleduju kamaráda osla, jak se pase na okolních srázech.

      7. den - Sestupujeme po silničce, procházíme nejvýše položenou vesnici ostrova Calasima (1095m), kde se nachází krásný malý kostel. Následuje Albertacce, kde navštěvujeme místní restauraci. Je nám naservírováno v každé míse zvlášť hovězí maso, ploché nudle a velká porce parmezánu, nakonec jako pozornost podniku kapučíno. Cílem pro dnešní den je město Calacuccia (847m), které se tyčí nad krásným jezerem a skládá se pouze z jedné ulice. V turistické kanceláří slečna hovoří jen francouzsky, tak česky ohodnotím její atraktivitu a jdu se projít. Na druhý den uvažuju nad osmihodinovým výstupem na Mte Cinto (2706m), ale nakonec to zavrhuju, nějak se mi samotnému nechce jít.

      8. den - Přesouváme se přecpaným „autobusem“ pro 8 lidí po úzké silničce, kdy míjíme protijedoucí auta jen o pár centimetrů. A zase jsme v Corte, kde se opět ubytováváme v nám známém kempu. Různě se flákáme po okolí.

      9. - 14. den - Ráno si jdu ke správkyni kempu pro pas a potkávám Francouzku, která mi říká, že správci vydali její doklad někomu jinému a teď má problém se dostat domů, protože se dopravuje letadlem. Prekérka. Naštěstí náš pas zaměněn není. Opět přesun, pro změnu vlakem na západní pobřeží do Calvi, který se vyznačuje rodinnou atmosférou. V hlavní kabině řidiče sedí cestující a strojvedoucí vyzívá jednu kočku, ať si sedne k němu a hýbá kniplem. Vystupujeme ve velice turistickém městě, které se opět skládá z Dolní a Horní části, neboli Citadely, která oplývá námořnickou atmosférou ze středověku. Od Calvi se vine 4 km dlouhá pláž, kde se válí velké množství turistů a dlouhé hnědé listy Posidonia Oceanica, vodní rostliny, která je důležitá pro ekosystém Středozemního moře. Calvi je velice podobné městům z francouzské riviéry. Následují dny v tom samém duchu. Jdeme se vyvalit na pláž, očumujeme holky, večer se jdeme projít do nočního živého města, kde nikdy neodolám velké palačince s nugetou. Jediné zpestření jsou francouzští kamarádi z kempu, se kterými strávíme den a večer se vykalíme. Pak jedou domů a stejný osud čeká i nás.

15. den - Stojíme na malém vlakovém nádraží v blízkosti přístavu, kde se lodičky tiše pohupují. Slunce mě hladí po vlasech a já se naposledy nadechuju voňavého vzduchu. Následuje cesta lokálkou do Bastie a nalodění na trajekt Mobi ve směru Livorno. Těšíme se na odpočinek půlnočním vlakem z Livorna do Říma, ale jsme vůbec rádi, že si sedáme na batohy do uličky. Dávám se do řeči s celým „mezinárodním“ kupíčkem, kde je Ruska, dva Američané, Italové a já. Docela zábava. Dojíždíme do Říma, kde nádraží zamykají do 04.00 do rána, tak si rozprostřeme spacáky do špinavého parku před nádraží. Komáři se ale rozhodli nás sežrat, tak ze spánku nic není. Nakonec se šťastně došouráme na letiště. Následuje vtipný let, který jsem už popsal v dřívější Mantaně pod názvem „Návraty domů z hor II“.

Na viděnou krásná Corso.

Účastníci:

Venca Kořán - bez klubové příslušnosti

Blahouš „Smrtihlav“ Kluc - Horoklub Chomutov Knižní průvodce Korsika od Lonely Planet, nakladatelství www.svojtka.cz Mapa Corse-du-Sud, Haute Corse 1/150 000 č. 345 Local od Michelin, ale ocenil bych podrobnější mapu.