Jak Jansič s Jíťou o „Svatební spáru“ přišli!

Milan "Svinčo" Svinařík

Mám problém s dárky. Myslím, že většina mužské populace snadněji vyřeší logaritmickou rovnici, než nerudovský problém: Co s ní? Přesněji řečeno: Co pro ni? Svátky, narozeniny, a Vánoce jsou periodicky se opakující státní zkouškou v oboru dárkománie. Tyto pravidelné milníky se dají snadno ohlídat pomocí zvýrazňovačů aplikovaných na kalendář, případně jejich digitální obdobou pomocí různých organizérů v počítači. Takže první předpoklad – nezapomenout na ni – je celkem bez problémů. Tedy až na pár vyjímek. Občas se totiž někdo narodí nebo někdo ožení a tu náhle uprostřed pohody a klidu nastává chaotické nakupování obrazů s jeleny, broušených váz, keramických svícnů a podobných praktických komodit. Někdy však nenastane ani tento stav a člověk najednou stojí před jubilanty jako jouda a jediný dárek je potřesení rukou a rozpačitý úsměv. Takto na švestkách si nás horoklubáky nachytal Jansič s Jíťou. Do posledního okamžiku jsem myslel, že jedu na nějakou bojovku, kterou zorganizoval Jansič v Perštejně a nazval to Pálení čarodějnic. Nakonec z toho byla svatba jako řemen a nejen my lezci, ale i příbuzní a rodiče svatebčanů nevěřícně zírali a kroutili hlavami.

            Vím, že opakovaný vtip už není vtipem, ale dostal jsem v průběhu svatební hostiny nápad, udělat Jansičům cestu na krásnou věž Lebka u Malého Hrzína. A to hned druhý den zrána po svatbě. Mám totiž s sebou kompletní výzbroj, včetně kovárny. Podobně jsme to s Broňkem udělali Šťastňákovcům na Bořni před pěti lety. Co horolezcům dát víc, než pěknou cestu na pěknou skálu, že? Protože jsem však v noci zkoušel trochu tancovat, trochu skákat a trochu lítat, byl jsem druhý den nucen navštívit odbornou lékařskou pomoc a tak se svatební prvolezení nekonalo. Vlastně konalo. Letoš mi nápad vyfouknul a v Perštejně napůl vylezl a napůl vyhrabal ve východní stěně hlavního masívu novou čtyřicetimetrovou cestu, kterou nazval Novomanželům Jansovým. Tím mi dal šach-mat!

            Téměř dva měsíce po nucené pauze stojím pod Lebkou a koukám co mě čeká. V západní stěně se vine mírně převislá ramenní spára v čisté kompaktní skále. Krásná linie! A jak by jí slušel název Svatební spára! Jenže ten už je teď pasé. Utěšuji se tím, že vím, že Jansič s Jíťou nejsou příznivci širočin, a tak by se jim tento svatební dar třeba jevil stejně pitomý, jako obraz s jeleny. Z tohoto meditativního rozpoložení jsem se probral záhy, když jsem ve visu za jednu ruku provazoval vklíněný kámen v polovině spáry. Trvalo mi to strašně dlouho. Uzly jednou rukou mi moc nejdou a tak jsem se pěkně vyžužlal. V knize Pískaři jsem četl, že prvovýstupci by měli co nejvíc lézt a co nejméně sedět. Beru si to k srdci a deru se bez přestávky k vrcholu. Těsně pod vrcholem se mi v ruce protočil vklíněný kámen a já už se viděl dole i s ním. Naštěstí vydržel kámen i já a tak jsem tohle rehabilitační cvičení úspěšně dokončil a jal se přemýšlet nad názvem, zatímco jsem dobíral Květušku. Jenže Květuška to přeběhla moc rychle, a tak mě nestihlo nic napadnout. Bery, který mě celou dobu fotil a točil rychle sundal sedák s tím, že jde péct buřty a že to nepoleze. Po zbytek dne brouzdáme mokrým lesem od skály ke skále a já pořád přemýšlím nad tím zatraceným názvem. Název Svatební jsem zavrhnul, protože mě Letoš předběhnul v Perštejně. Pak jsem uvažoval o názvu Hnátolam, protože pád z podvrcholu končí na nástupové polici. Jenže to jsem taky zavrhnul, protože by to třeba kvůli tomu názvu nechtěli lézt. Najednou mi zavolal Meky, který mě tuhle skálu ukázal a ptal se co jsme lezli. Tak mu říkám že tu převislou ramenní spáru, a on povídá, jó myslíš tu Západní spáru? A tak jsem usoudil, že klasická cesta (a to ramenní spáry bezesporu jsou) zasluhuje klasický název, a tak jsem ji pokřtil Západní spára. No a ke klasickému názvu jsem přidal i klasickou klasifikaci V+ s dovětkem „namáhavé“. Vždyť je to v lese, tak to přece nemůže bejt šestka. Kdyby tam byla napsaná šestka, tak by ses mohl začít bát a spadnout. Tak nějak je definovaná MLK (Mekyho lesní klasifikace) a do ní jsem to napasoval.

            Takže přeju příjemnou zábavu a novomaželům Jansovým doporučuju osobní kontakt s tímto nádherným kusem skály, aby věděli, o jaký krušnohorský klenot přišli.

LdS