Rebufatův podpis

Když se řekne „Thin S-shaped crack“ aneb Rebufatův podpis v jižní stěně Auiguille du Midi 3840 m.n.m

Milan "Svinčo" Svinařík

Broněk po té, co shlédnul pár fotek z mojí dovolené, mě několikrát vyzval, abych napsal pár řádků o tom Rébufatovi. Jenže ta záležitost s tím Rebufatem je poněkud vyjímečná, takže těch řádků nebude pár, což doufám Broněk promine.

            Tak předně bych chtěl říct, že pan Rebufat byl  věhlasným horským vůdcem, který ve své domovské oblasti masivu Montblanc vytvořil spoustu nádherných prvovýstupů. Jeho cesty jsou povětšinou přirozené logické linie, jejichž přelezení vyžaduje  nejen fyzickou zdatnost, ale mnohdy i kus odvahy. Přece jen to byl pan horolezec z doby, kdy odvaha čest nebyly pouhým námětem akčních filmů, ale nedílnou součástí každého chlapa.

            Někdy v létě roku 1998 jsme s Leošem putovali po ledovci od Kapucínů směrem k Midi. Jako náhradní plán místo Freneyského pilíře jsme zvolili v nestabilním počasí právě Rebufatovu cestu na jižní stěnu Midi. Jenže člověk míní a počasí mění.  Tenkrát to byl nejdelší bivak ve sněhodešťové plískanici, co jsem zažil. Z lezení nebylo samozřejmě nic.

            Karta se obrátila až letos v létě, kdy se tak nějak samovolně vykrystalizovala úderná lezecká skupina kadaňské enklávy našeho Horoklubu. Společně jsme vyrazili na dvoutýdenní dovolenou do slunné Francie s tím, že okusíme od všeho kousek. A jedním tím kouskem byla právě ta dozlatova opálená jižní stěna Augille du Midi 3840m. Zvolili jsme lehký rychlý útok, bez aklimatizace, lanovkou rovnou z auta na ledovec do výšky 3600m, kde jsme postavili stany přímo na úpatí stěny. Každý se s výškou a nedostatečnou aklimatizací potýkal po svém. Nejhůře to snášela moje Martina, která v podstatě  jen hlídala stany, ležela ve spacáku a koulela očima jak ryba před leknutím. Ráno před výstupem to nejprve vypadalo na propadák přepovědi počasí – drobně sněžilo. Ale kolem desáté mě ze stanu vytáhnul ostrý sluneční svit. Den jako malovaný. Volám na parťáka, který ještě chrupe ve stanu: „Míro, akce!!!“ Tento povel byl v podstatě něco jako výstřel z Aurory. Kolem ve stanovém městečku už panuje čilý ruch. Lidé se vrací z Mont Blancu, nebo na něj vyráží, někteří se chystají do okloních stěn za lezením jako my. A právě ty musíme předhonit! Jdu napřed ostrým tempem jen s nejnutnějším vybavením k nástupu cesty, kam jsem doklusal asi za dvacet minut. Bohužel těsně v závěsu se přiondal i horský vůdce s dvěma klienty a tak začal souboj kdo bude lézt první. Naštěstí Míra přišel včas a tak než se stačil rozkoukat nejen horský vůdce, ale i Míra s Květou, byl jsem už několik metrů nad štandem v nádherné kompaktní puklině. Tím jsem odsoudil horského vůdce, přezdívaného Etien, k čekání. Ale stejně jsem se snažil lézt co nejrychleji, protože Etien ze začátku lezl těsně v závěsu za Květou tak blízko, že ji v podstatě líbal zadek. To jsme s Mírou nemohli vydýchat. Naštěstí to Etiena brzo přešlo (že by zafungovala ta Květy hrachová polívka?). Hned první dvě délky ukázaly, že lezení bude trošku tvrdší nejen co se fyzičky týče. Pod výraznou střechou jsme vzdušným traverzem na tření nalezli do stěny k malému mezištandu pod klíčovou délku. Míra s Květou si chuchvalec smyček a skob nemohli vynachválit. Zejména když jsme v tom viseli všichni tři a hrnul se k nám ještě Etien. Koukám nahoru jak se nade mnou rýsuje hektar zlaté, sluncem nasvícené kompaktní žuly, diagonálně protknuté soustavou koutů a spár. To vše orámováno černomodrým nebem, o kterém Míra prohlásil, že to není nebe, ale že to je rovnou kosmos. K soustavě koutů vede klíčová, esovitá tenká trhlina. Teď už vím, že když Rebufat řekne tenká, tak myslí trhlinu na velikost stopera číslo jedna. Lezení po pěti metrech nad štandem vygradovalo do nečekaných obtíží. Trhlinu nepoberu ani na klíč, ani na sokola. Navíc se přestaly vyskytovat skoby a tak se předvádím svým uměním se stopery. Trošku lituju, že jsem si vzal starší lezečky, přezdívané holínky. Klíčové místo se totiž musí přelézt plotnou na tření a dost mi to smeká. S kyslíkovým dluhem se drápu hlava nehlava podél trhliny. Najednou se zase začly objevovat skoby, terén povolil a já jsem s úlevou dolezl na štand. Klíčová délka je za mnou a já se můžu konečně vydýchat. Při dobírání jsem si uvědomil, že na strach z pádu díky nedostaku kyslíku nezbývá mozku čas. Ačkoliv dobírám Míru s Květou současně pomocí reverza, tak tady si oba nechali větší rozestup, protože to bylo fakt těžký. Pravdou však je, že oba to přelezli rychle a plynule, aniž by na nich bylo vidět nějaké úsilí. Takže se mi to těžké možná jen zdálo. Ke kýženým koutům mi chybí ještě jedna esovitá délka. Nejprve jsem musel vystoupat po římse asi deset metrů doprava a pak jsem musel dynamicky skočit do velkých chytů v plotně vlevo. Měla to být pětka, takže jsem tou akrobacií byl opravdu zaskočen. Ale hlavní je, že jsem se přes to dostal a že jsem dosáhnul začátku lehčích koutů. Teď už by nás nic nemělo zastavit, myslím si v duchu. Všichni tři pak chvíli pozorujeme, jak pod námi Etienovi klienti hákujou a vlajou v těžkých místech, a jak Jarda s Pivetkou trpělivě čekají, až se jim od nich uvolní délka k lezení. Docela Jardu s Pivetkou litujeme, ale kdo pozdě chodí… Pokračujeme kouty vzhůru a předpoklad, že budou lehčí, nebyl zas až tak správný. Míra vyhučel v jednom sokolíku hned v prvním koutě a Květa se málem zasekla v plotně o délku výš kousek pod štandem. Zhruba v polovině cesty se sklon stěny zmírnil. V ten moment ze mě spadlo břímě nervozity o osud výstupu a dolehla na mě krize. Cítím se strašně unavený a mám ukrutný hlad. Netrpělivě čekám na štandu až doleze Květa, která má v kapse moji svačinu. Když mi suše oznámila, že bunda i se svačinou leží na nástupu u úpatí stěny, chtělo se mi brečet. V duchu jsem pak udělal výčet věcí, které nemám(e). V podstatě to bylo jen pár drobností jako friend č. 4, prodlužovací smyčky, nůž, prusíky, přilba, sluneční brýle, krém na opalování, pláštěnka a jídlo. Na tři osoby máme jen jednu láhev s pitím. Tak jsem si dal symbolický doušek, aby se mi nelepil jazyk na patro a pokračuji ve výstupu. Abych se dostal do položené části stěny, musel jsem hned nad štandem překonat převislý výšvih s ramenní spárou. Krásné lezení v expozici. Protože fixní jištění zmizelo, tak štandy hledám jen intuitivně a kupodivu mi to vychází. To se ale změnilo po následující délce, kdy jsem musel podle nákresu traverzovat asi dvacet metrů doleva po rampě do ústí jakéhosi koutožlabu. Tady už musím štandovat jen ve vklíněncích a friendech na malé šikmé polici, kde se ve třech jen stěží vejdeme. Nějaké nýty vedly kamsi doleva po rajbákové hraně, ale utěšuju se tím, že Rebufat byl klasik, a že ten by tu spáru nade mnou určitě nevynechal. Až později jsem zjistil, že jsme vylezli šestkový variant horní části stěny. Nejprve to byl položený žlábek na tření, něco jako okap, ve kterém nešlo nic založit a jediná skoba byla až na jeho konci. Přelezení tohoto žlábku ještě zkomplikovalo zamotané lano, takže jsem musel v lezecké pozici čekat, až to Míra s Květou rozmotají. Nad žlábkem se otvírá klasický velký žlab se sněhem na dně. Střídavě jsem lavíroval zprava do leva v jeho stěnách a nakonec jsem zvolil cestu přepadem z levé strany na pravou stranu do plotny ke štandu z nýtů. Míra i Květa ten přepad jako zpestření cesty odmítli a přešli ten žlab spodem. Společně koukáme vzhůru a zjišťujeme, že cestu k vrcholu uzavírá komín zakončený převisem, rozťatým ruční spárou. V převisu jsou vidět dřevěné klíny vyzdobené chuchvalcem smyček. Začínám pochybovat o správnosti směru výstupu. Ale nic jiného mi nezbývá, než to zkusit přelézt. Zanořil jsem se co nejhlouběji do komína a čistě rozporovou technikou jsem se prodřel až k ruční spáře. Zohýbané do prostoru trčící skoby jsem raději ignoroval.  Procvaknul jsem pouze dřevěný klín, pojistil ho friendem a vyžáboval jsem ruční spárou nad převis do lehčího terénu, který vede na hřeben, kde konční vlastní stěna. Je po všem! Dobírám Beránky a vychutnávám si jejich chvalozpěvy na právě přelezenou délku. Refrén se skládal většinou ze slov „blázen“ a „magor“.  Ještě jsme kousek popolezli doleva pod vrcholový blok ke štandu, kde začíná slaňovací dráha. Slanění bylo rutinní záležitostí, i když se nám povedl husarský kousek v tom smyslu, že jsme slanili nikoliv v kolmici na ledovec, ale cestou výstupu, čili diagonálně celou stěnou, přímo na nástupovou polici k batohům. 

             Po zbytek dovolené, jsme si znovu a znovu vyprávěli dojmy z výstupu, který v nás zanechal hlubokou stopu. Přemýšlel jsem, čím je tento výstup tak jiný, oproti ostatním cestám v jiných pohoří. Těch odlišností je celá řada. Hlavním rozdílem je vysoká nadmořská výška, kde člověk bez aklimatizace těžko udýchává chůzi, natož nějaké akrobatické kreace při skálolezení. Další odlišností je prostředí ledovcových velehor, které navozuje zcela specifickou atmosféru drsného prostředí. Pak je tu technická a psychická vyrovnanost cesty, která vede jedinou slabinou stěny, kde se každá délka leze od začátku do konce, nikde žádný choďák a navíc obtížnost uvedená v průvodcích má blíže k Welzenbachovi než k UIAA. Krásná struktura skály – nádherně dozlatova zbarvená kompaktní žula, kterou jsem zatím nikde jinde nepotkal. Počasí – tentokrát slunce bylo fér a hřálo nám záda a smálo se na nás z modrého ažúra. Parťáci - já měl tu kliku, že jsem tu cestu vylezl s přáteli, se kterými se projevuje synergický efekt prožitého štestí. Nevím jak to vnímali oni, ale asi nějak podobně, jinak by mi na dovolené nepřezdívali „Milan Tyran“.

(ze seriálu „Impressed with Mont Blanc granit“)

Leonardo da Svinchi