Jak vytrhnou Velrybě stoličku !!

Míra "Berry" Beránek

Takto se jmenoval film pro mládež, kde tatínek po tom co opustil polepšovnu jezdil, jak do vysokých hor tak, na pískovcové věže. Pointa tohoto filmu se mě několikrát vybavila při některé z mnoha letošních akcích, kdy si Leonardo da Svinchi umanul, že i v Kadani musí být někdo s kým by vyrážel nejen do již zmiňovaných hor a věží, ale i do bohem a nekvakerskými lezci zapomenutých oblastí. Jako malej Tomáš Holý jsem si třeba připadal, když mě Svinčo navigoval na Hornickém kamení, ještě z téhle strany jsi to nedal a tady taky ne, nebo právě na zmiňované Velrybě na Mlýnském vrchu . Rozhodně jeho úsilí, umanutí, pošklebování a hecování mě pomáhalo a já vždy s hnědkou v kalhotách vylezl na prvním nebo sólo věci, o kterých se mě loni ani nezdálo. Je pravda, že někdy jsem si ukousl až dost velký kus koláče a i Svinčo měl nahnáno, že vyfučím a se mnou půjdou i amatérsky založené frendy, které pravda někdy sjeli až k jističi. Protože jsem s ním navštěvoval pro mě nové oblasti a materiály, byly pro mě motorem právě tyto vyhecované OS výstupy, proč na SMS od „Milana Tyrana“ vždy odpovědět ANO JEDU. I když pravda ne vše bylo dle lezecké etiky a já si třeba sednul a při odpočívání přemlouval mozek, aby po tom adrenalinu co mě stříkal i s uší, našel ještě trochu toho morálu na dolezení k vrcholu.

Jedna taková akce, kde jsem si opět vzpomněl jak na film, tak i na adrenalinové výstupy, byl výlet do Chamonix a zdolání fotogenické zešikmené věže nazvané DENT DU GÉANT 4013m.n.m.( můj volný překlad gigantický zub neboli Velrybí stolička). I když vše bylo důkladně při večerech s vínem naplánováno a i měsíc před útokem v Chamonix o mrknuto z protější jehly MIDI, nevyhnuli jsme se problémům s počasím a výlukou lanovky. Naštěstí aklimatizační vynáška matroše ze stanice Montenyers pod věže Blaitiere, následný výplach ze stěny a druhý den snesení pro změnu mokrého matroše dolů, mě jen utvrdilo že tento Jířou nazvaný Bez Bab Tůr, bude jeden z mích nejtvrdších oříšků letošní sezóny.

Jako první krok akce, jsme po dosti mokré zkušenosti navštívili informační centrum, kde byla předpověď počasí na 3 dny a v angličtině. Vypadala velmi slibně a tak začal boj o čas v dobrém počasí. Jak se dostat tunelem do Itálie a pak nahoru a za kolik, se Svinčo pohotovou angličtinou dozvěděl rychle, otázka však byla kolik času to zabere a jestli to stihneme. Při rychlém přesunu městečkem jsme si všimli, že už kabinka lanovky na MIDI  jezdí a tak jsme se vypravili zjistit zda i pro veřejnost a jestli nejezdi jen do mezistanice. Bylo super zjištění, že se Frantíkům povedla revize lanovky o den dřív a tak jsme koupili za 50 Eur lupen na Helbronner a zpátky ( tunel a lanovka z Itálie by ušetřila jen kolem 5 Eur pro jednoho a tak pohodlná a rychlá přeprava byla k nezaplacení). Protože jsme ve stanici  MIDI byli před měsícem, tak jsme se velmi rychle přesunuli a vykličkovali v davu Japonců do malých gondol, které vozí turisty a nás pohodlné horolezce nad ledovcem Vallee Blanche s úžasným výhledem na okolní masivy. Po trochu krkolomném přelézání zábradlí a sestoupení po železném schodišti opouštíme lanovkovou stanici, kam jak z gondol z MIDI tak lanovkou z Courmayeur proudí při takovém krásném počasí tuny turistů. Ledovec je zatím velmi mírný a tak bez maček a jen v moiře pochodujeme co nejblíže k zubu který se z lanovky zdál poměrně blízko. Jenže s krysou na zádech a řidším vzduchem jde všechno trochu pomaleji a tak asi po hodině začínáme kopat základy pro stan. Času máme dost a počasí je nádherné, tak si dáváme záležet s ukotvením stanu. Také jsme poučeni z minula, kdy za hezkého počasí odtáli všechny zakopané kolíky. Až do noci, kdy nebe bez mráčku osvětluje asi tak miliarda hvězd, klábosíme studujem mapu a průvodce cesty. Ráno vstáváme brzo a sledujeme stíny které poměrně rychle postupují po ledovci a těšíme se až nás trochu zahřejou. Jenže čas letí a nějaké skupinky lezců už jsou před námi a tak nás zahřál až pozvolně se zvedající ledovec až do kuloáru, kterým já velmi nejistě stoupám až do malého sedýlka odkud strmým mixem postupujeme k poměrně velké věži, kterou dle průvodce máme obejít zprava. Skřípot maček na skále a sem tam uvolněný kámen mě na odvaze věru nepřidává a tak jsem rád že v jednom strmém koutě mě Milan háže fousa a já to přelézám na laně. Ještě mě jistí při levém a velmi exponovaném traverzování oné věže, protože máte 2 Km přímo pod zadkem Courmayeur. Na hoře je sněhové plato ze kterého se tyčí asi tak 300 metrů kompaktní skála tohoto mohutného zubu. Zde si poprvé nadávám že jsem Svinču poslech a nevzal si lezečky. Milan v pohorkách velmi bravurně vyvádí první dvě délky a já to doslova a do písmene drtím za nim. Pak nás zbrzdí skupina lezců, které jsme dohonili ( se mnou je to až s podivem ) a tak mrzneme na poměrně velké polici a koukáme na ohromné lano které vede cestou kudy polezeme. Toto lano sem umístili horští vůdci, aby se jim klienty povedlo dostat na vrchol a lezecká veřejnost to odsoudila. Jenže lana jsou tu pořád a i mě v pohorkách leckdy nic jiného nezbylo než plotnové místo vyručkovat. Z celé cesty jsou impozantní výhledy na okolní profláknuté velikány a já už se těším až budeme nahoře. Boxerské lano končí a já se domnívám že vrcholek nad ním je onen cíl, ale stále povoluji lano a parťák zmizel za obzorem. Protože vytočil asi tak dalších 30 metrů, v duch si říkám že je tam asi ještě malej výšvih a se zbytkem lana udělal tutovej štand. Slyším povel a tak ruším a po dobrání vyrážím dobít vrchol. Po pár metrech už vidím jakousi kovovou cedulku a tak už v duch povídám, mám to a ani to moc nebolelo. Jenže co se vydrápnu na vrcholek, následuje krize a mé zjištění, kde je oněch 30 metrů lana. Zub je ve skutečností opravdu stolička která má dva vrcholy a Milan je na tom druhém a spojuje nás pouze lano a ve vzduchu se houpe expreska se smyčkou. Velmi úzký hřebínek, který musím nejprve sléz dolů a pak na druhé straně zase vylézt, s lanem jen tak do kyvadla ve 4000 m.n.m. se mě jako závěrečný bonbónek moc nezdá. A tak moje slabší stránka začíná Milana ukecávat, že tam kde jsem to vlastně stačí a že je to taky vrchol a i stejně vysokej a že za ním nepůjdu atd… Bohužel nebo bohu dík, Milan se obměkčit nenechal a tak si mé nadávání, když jsem se k němu doškrábal, vybral za celou sezónu. Na vrcholu je gratulace a děláme fota, jenže je dost hodin a tak s rozvahou zpátky. Hřebínek jde o něco lépe a to díky super parťákovi, který si mě již vychutnal a teď už na traverzu víc jistí. Slaňujeme stejnou cestou a tak je to trochu komplikované a pomalé. Cestou Milan vysvobodil zaseknuté lano které někdo před námi odřízl a tak ho letos na stěně můžete s tímto úlovkem vidět. I nám se pak o něco níž zaseklo lano, ale dalo se tam po tlustém laně lehce dolézt a tak kolem 15:00 jsme zpět u batohů. Je jasné že již poslední lanovku nestíháme a tak na ledovci strávíme ještě jednu noc. Následuje malá svačina, nazutí maček a hurá dolů ke stanu. Jen o mém sestupu mixem, který na slunci dosti povolil a na co jsem se podíval se sypalo dolů, psát nebudu. Je to všechno jen ne to, hurá dolů. To si musíte nechat vypravovat od mého partnera, protože nebýt jeho tak jsem tam ještě teďka.

No a co závěrem ? Asi jako malý hrdina ve filmu, byl rád že našel tátu a že sním zažil hodně dobrodružství, jsem já moc rád, že tuto sezónu jsem prožil s dobrým parťákem a kamarádem. Ještě jednou díky Svinčo.

                                                                                              Berry