ZIMNÍ TÁBOŘENÍ 2003
Pavel "Párek" Suchopárek
VELKÝ ŠPIČÁK 965 M
O víkendu z 11. na 12. ledna se uskutečnil již čtvrtý ročník zimního táboření Horoklubu Chomutov. Tentokráte na vrcholu Velký Špičák u Kovářské. Jako každý rok mohli účastníci táboření bojovat o prestižní titul Drsoň 2003.
Kdo se chtěl letos ucházet o tuto cenu, ten musel absolvovat stanovenou trasu, tj. Perštejn – Velký Špičák, navštívit řadu kontrolních stanovišť a přežít noc bez spacáku.
V Perštejně u Slunce se nás schází ráno na devátou dvanáct a pes (LeToš, Rybíz, Martin Koštůr, Haňule a pes, Vláďa Štork, Libor Pelcman, Párek a pět existencí z klubu vojenské historie – Sendy, Bráška, Mlaďas, Tik, a Pavel Holeček). Ráno je mrazivé a hospoda zavřená, tak předseda rozdává propozice (zase nějaký zbyly) a zostra vyrážíme.
Po čtrnácti minutách chůze však vojáci objevují hospodu, která je už takhle zrána otevřena. Zatraceně. Nikdo se nebrání jejímu prozkoumání zevnitř. Příště se start musí posunout na šestou hodinu ranní aby se zabránilo takovémuto znehodnocení akce.
Hodina v tahu, majitel si nabahnil, Haňule vykradla hrací automat a konečně jdeme dál. Stoupáme po silničce do Údolíčka, kde pomáháme Kuťasovi porazit strom a odoláváme jeho velkorysé nabídce dokončit drsoně v jeho vytopené chaloupce. Zlehka v mrazivém dopoledni dorážíme na Sfingy a v němém úžasu stojíme na vrcholu, kochajíc se úchvatnými panoramaty. Poté všichni krom mne a LeToše odtáhli v bujaré náladě navštívit interiér některé z měděneckých restaurací. Příliš se s LeTošem nezdržujeme a přelézáme asi vše, co se vzhledem k vysněženým chytům přelézt dá.
Cestou do Měďence potkáváme bloudivšího Antonia Pultaria Baltazara a v hospodě vyzvedáváme zbytek drsoňů. Kupodivu se vyhřáté útroby restauračního zařízení nikomu dvakráte opustit nechce. Pozdě po poledni však už v plné sestavě stojíme u kapličky na Mědníku, kde jest předepsaná kontrola. Opět vychutnáváme nádherné rozhledy a s respektem hledíme na ukrutně vzdálený Velký Špičák. Za světla nahoře určitě nebudeme.
Dlouho tedy neotálíme a rázujeme na další povinnou kontrolu - Hornický kámen, kam dorážíme něco po čtvrté. Život horolezce, který ani jednou nevystoupí na tento velkolepý skalní útvar, byl prožit nadarmo. Jedná se o unikátní výstup, jenž zůstane vyryt v paměti i dlouho po smrti. Zrodil se tu i jedinečný rekord hodný zápisu Guinessovy knihy, neboť nás na vrchol vystoupilo deset naráz. Jsem si jist, že toto zde již nebude nikdy překonáno. LeToš navíc vytvořil přeskok na SZ smrk, který po něm opakuji už jen já. (Příkladné to chování otců od dvou dětí.) Ještě zakládáme vrcholovou knížku a již za šera se vydáváme zdolat závěrečnou část naší pouti.
Pod kopcem samotným vzrušeně debatujeme o tom, zda se pachtit pět kilometrů do hospody v Kovářské na další kontrolu a zpět. Tuto kontrolu velmi “strategicky ” vymyslil Jířa a sám raději omarodil. My, v noci, promrzlí na kost při –15°C, upachtění po celodenním pochodu s těžkými krysami, hladoví, na pokraji sil a s představou Jíři doma v teple v bačkorách s polonahou manželkou na klíně, jsme se demokraticky rozhodli…. Můžeme se na to …… . (I když, byli mezi námi i tací, co by šli za hltem zlatavého moku až na kraj světa.)
Kolem šesté stojíme na vrcholu Velkého Špičáku u dřevěného kříže. Ve vrcholovce zjišťujeme, že kol poledního tu byli P. a L. Chvojkovi a potom ještě brácha Párek. Jinak nikdo. Dole pod námi spatřujeme jakési bludičky čelovek a čekáme kdo se z nich vyklube. Jsou to Berušky a brácha Párek. Dříví, co nám tu měl Jířa a Pepíno nařezat, nikde neviděli. Ani my jsme ho nepotkali a tak další hodinu obíháme kopec kol dokola až dříví skutečně nalézáme. Avšak úplně jinde než má být , tak ho zase další hodinu přenášíme. Ale díky bohu za něj.No, a pak už jen pouhé dvě a půl hodiny rozděláváme oheň. Úžasné! Smrkové chřundí od dob odsíření neexistuje, dříví je mokrý až na kost, na sirkách je málo síry a ani líh už není co býval. Když už se podařilo oheň konečně rozfoukat a rozhořet, zjišťujeme, že s tou výhřevností to už také není bůhví co. Co naplat, postáváme shluknuti kol studícího ohně a snažíme se tepelně upravit produkty masného průmyslu.Vojíni staví jakousi protivětrnou zástěnu ze stanových dílců, Haňulin pes už zvoní a přichází půlnoc.
Nastal čas životního rozhodnutí. Beru spacák a jdu spát na samotný vrchol Špičáku. Připravím se tak o dalšího Drsoně, ale prožiji krásnou tichou noc obklopen jen světýlky hvězd, vrstvou prachového peří, Bráchou, Rybízem a Tondou. Ještě dlouho stojíme na vrcholu ovíváni mrazivým severákem a vychutnáváme ty rozhledy…
Ráno vylézáme ze spacáků, když se začíná obzor barvit do ruda a čekáme na východ slunce. Zima je vskutku příšerná. Jak jsou na tom asi drsoni dole pod kopcem?! Poté co se slunce vyhouplo nad obzor rychle dobalujeme a sestupujeme mírně vysněženým svahem k ostatním. Hle!!! Jaké naše překvapení!! V ohništi doutná jen několik posledních oharků, všude pusto a jen pod skalou se nenápadně krčí jakýsi přístřešek. Je půl osmé a nikde nikdo. To museli drsoni prožít krušnou krušnohorskou noc, když tak brzy opustili pozice. Není divu, protože bylo v noci určitě minimálně –20°C. Vytahujeme zpod přístřešku Berušky a od nich se dozvídáme, že oheň ze záhadných důvodů kol třetí přestal hořet a tak v šest drsoni vykonali předepsanou rozcvičku a zřejmě již jemně zvonící se odebrali na první ranní vlak do Kovářské. I my vykonáváme rozcvičku do půli těla, loučíme se a kvačíme obohatit České dráhy.
Titul Drsoň 2003 získali:
Hanka Haňule Jaegerová
Leoš LeToš Dvořáček
Vláďa Štork
Martin Koštůr
Libor Pelcman
Pavel Sendy Rohel
Vláďa Bráška Vlček
Pavel Holeček
Petr Mlaďas Schnepp
Jiří Tik Vlček
Párek
Fotogalerie: ZIMNÍ TÁBOŘENÍ 2003
