Soustředění mládeže DOLOMITY 2003

Jířa Šťastný

            Letošní soustředění mládeže v Dolomitech se zdálo být ohroženo, protože týden před odjezdem nahlásil Honza že nemůžou jet, protože Jitka nedostala dovolenou a v zápětí Pivetka posílá zprávu, že má něco s kolenem.  Nakonec se mi podařilo na poslední chvíli přemluvit Oldu (Mgr. Kelly), Evu Smetanovou a Vláďu Duška aby jeli, takže jedeme v autě v plném počtu, i když ten jeden instruktor bude určitě  scházet.  Kromě těchto tří tedy s námi v autě ještě jedou Pavel, Vojta, Jarda, Maruška a já.  Bohouš s holkami jedou vlastním autem, takže dohromady nás je 12.

            Odjíždíme v pátek 25.7. navečer a někdy kolem půlnoci stavím u italských hranic na noc, protože už se mi zavírají oči.  Ráno vstáváme brzy a pokračujeme v jízdě.  Kolem poledne se scházíme s Bohoušem pod věžemi Sella.  Nalehko se jdeme podívat pod věže, abychom zítra nemuseli hledat nástupy a pak se přesouváme do Canazei do kempu.  Ostatní se jdou projít do města, já jdu naspat deficit z řízení.  Ráno vstáváme brzy, jelikož musíme vyjet zpět do sedla a navíc je neděle, takže v cestách bude dost lidí.  Bohouš jde s ostatními na feratu, já s Oldou a Jarda s Maruškou máme vyhlídnutou cestu Vinatzer na třetí věž Sella (na fotce č. 12).  Je to 13 délek, celkem 450 m lezení, jedna délka za 5+.   Jarda s Maruškou jdou první, já s Oldou jdeme za nimi.  Jediné těžší místo v celé cestě je klíčová délka za 5+, kterou je krátká spára, zakončená převisem.  Jinak je celá cesta v pohodě a tak jsme všichni po poledni nahoře.  Zato sestup stojí za to.  Prakticky celé se to schází, místy až trojkovým terénem s úžasnou expozicí.  Maruška s Oldou si to docela vychutnávají. Na dnešek už máme domluvený nocleh v seníku, kousek od sedla.  Je to klasika, pod námi spí krávy, mi nad nimi na hromadě sena.  Fakt super.

            Na pondělí mám v plánu jít SZ hranu „Kasnapoffová“ na druhou věž Sella (na fotce č. 5).   Má devět délek, celkem 390 m a opět maximálně 5+, ale tentokrát je těch těžších délek více.  Jdu do toho s Vojtou a Pavlem, takže opět vstáváme brzy.  Pod nástupem jsme první, z čehož mám radost, protože nemám rád, když mě někdo brzdí.  Ačkoliv jdeme ve třech, jsme celkem rychlí, jelikož kluci jdou za mnou současně.  Klíčová místa v pohodě přelézají a přesně podle časového plánu v průvodci dolézáme na vrchol.  V sestupu chvíli váháme, jestli ke třetí věži traverzovat zprava nebo zleva, ale nakonec zjišťujeme, že je to celkem jedno, protože vlevo je sice pevnější skála, ale za to ohromná expozice, zatímco vpravo je to exponované o něco méně, za to skála je méně pevná.  Pak už jen najít slaňák a na třikrát slanit roklí dolů pod stěny.  Počasí se kazí, tak rychle pro věci pod nástup a zpět do seníku.  Cestou už nám začíná drobně pršet, ale dá se v pohodě dojít.  Až když jsme pod střechou, začíná pořádný liják a dokonce chvíli padají i kroupy.  Doufáme, že Bohouš s ostatními je někde schovaný, protože naposledy jsme je viděli pod vrcholem první věže Sella.   Měli v plánu přejít všechny věže, ale to vzhledem k jejich tempu určitě neměli šanci stihnout, tak to snad vzdali včas.  Po několika hodinách přicházejí, jsou v pohodě.  Docela jsme si oddechli.

            Další den chce jít Bohouš s ostatními na feratu, my si dáváme odpočinkový den.   Odpoledne si jdeme zalézt na nedaleké skalky, kde zprava doleva přelézáme jeden lehčí sektor, abychom se potom mohli zničit v pár těžších cestách ve vedlejším, převislém sektoru.  Večer se úplně vyjasňuje a začíná být celkem zima.  Jdu spát ven a kochám se neskutečným množstvím hvězd na obloze.

            Ráno mám spacák celý namrzlý, v noci muselo být pod nulou.  Obloha je jako vymetená, takže předpověď nelhala.  Dnes jdu s Markétou a Evou poprvé na jižní stranu věží. Máme v plánu vylézt JZ kout „Trenker“ na první věž Sella.   Mělo by to být 5-, 6 délek a celkem jen 190 m.  Přesto vyrážíme brzy, protože v poledne mám sraz s Jardou na severní straně.  Na nástupu jsme opět první.  Cesta je sice na jižní straně, ale zatím je ve stínu, takže žádné vedro není.  První délku natahuji co nejvýše, čímž se dostáváme pod klíčové místo cesty, kterým je vyhlazená Trenkerova spára, jak píší v průvodci.  Dá se to v pohodě přelézt rozporem a i holky s tím nemají větší potíže.  Další délkou dosahuji až na traverz pod vrcholovou stěnou, odkud je to už jen jedna délka na vrchol.  Konečně stojíme nahoře a můžeme se ohřát na slunci. Na vrcholu už je i Jarda s Maruškou a Vláďou, kteří jdou přechod prvních dvou věží.  Zatímco oni pokračují na druhou věž, my začínáme sestupovat na jižní stranu.  Pro jistotu jsme navázáni na lano, jelikož místy je to lezení ve druhém stupni obtížnosti.  Už je docela vedro, lezečky začínají tlačit a tak se docela těšíme, až dojdeme zpět k batohům, které jsme nechali pod nástupem a kde máme sandály.  Jsme tu někdy po desáté hodině, takže je dost času na sbalení věcí a na svačinu.   Holky se rozhodují, že půjdou se mnou pod severní stěnu druhé věže, kde mám sraz s Jardou.  Je poledne, ale ve stínu severních stěn je docela zima.  Pozorujeme Jardu s ostatními, jak k nám postupně slaňují a při tom se klepeme zimou.  Abych se zahřál, tak jdu přebalit lana pod nástup a holky se jdou ohřát na sluníčko.  Chceme si s Jardou ještě dnes vylézt S stěnu druhé věže Sella „Messner“ (na fotce č. 7).  V půl jedné přichází Jarda a tak do toho nastupujeme.  Hned první délka je za 6-, ostatní většinou za 5 nebo 5+.  Cesta vede vyhlazenými vodními pásy, má 11 délek a celkem 320 m.  Lezení je to nádherné, krásné pevné a ostré chyty v kompaktní stěně, která však neumožňuje zakládat tolik jištění, jako v okolních stěnách.  Musíme dát za pravdu průvodci, který o této cestě píše, že by ji měli lézt jen ti, kteří stupeň 6- již dávno zvládli.  Protože dělat kroky za 5+ ve vzdálenosti 5 – 10 m nad posledním jištěním vyžadujeme opravdu dostatek lezeckého umění.  Cesta je natolik krásná, že příliš nespěcháme, abychom si ji stihli pořádně vychutnat.  Navíc počasí je stabilní, takže ani není důvod.   I tak jsme po třech hodinách lezení nahoře a známým sestupem se ve čtyři hodiny vracíme zpět pod nástup k batohům.  Za odměnu jdeme večer do „hospody“ vedle seníku na pořádné jídlo.  Večer ještě všichni přebalují, protože na zítra je plánován přesun pod Sorapis, kde se půjde třídenní trek na Antelao. 

            Po snídani se loučíme s naším seníkem a jeho stálými obyvateli a odjíždíme přes Cortinu a sedlo Tre croci do údolí pod Sorapis.  Tady necháváme zbytek výpravy, který jde na trek a jen s Jardou a Maruškou se vracíme zpět do Cortiny.  V rámci odpočinkového dne jdeme na pizzu, odpoledne se jdeme vykoupat (ale hlavně umýt) do místního bazénu a navečer vyjíždíme autem k chatě Dibona pod Tofanou di Rozes.   Předloni nás s Jardou vyhnal déšť ze stěny, tak letos snad nadešel čas ji konečně dolézt.  Balíme věci do batohů a jdeme hledat místo na spaní.  Jestli si to dobře pamatuji, tak o kousek níž by měla být na louce chatka, kde by se dalo přespat.  Kupodivu ji nacházíme, ale stejný nápad jako my má i jeden Angličan. Necháváme ho tedy spát ve dřevníku a sami si leháme na terasu.

            Jelikož na zítra je horší předpověď než na sobotu, vybíráme si raději kratší cestu.  Půjdeme všichni tři J hranu na první pilíř Tofany.   Je to maximálně za 5, 13 délek, celkem 520 m lezení.  Půlhodinové stoupání pod nástup nás po ránu pěkně probouzí, ale jak se zdá, tak ne natolik, abychom trefili hned napoprvé.  Sundáváme batohy pod výraznou hranou, ale ne pod tou, kterou si Maruška vybrala.  Naštěstí si toho všimla a tak se přesouváme o pár desítek metrů vedle.  Ještě najít ten správný nástupový kout a vzhůru do toho.  Trochu nás překvapuje, že ačkoliv má cesta vést touto výraznou hranou, ve skutečnosti vede neustále někde vedle, ale podle nákresu to sedí.  Pozorujeme mraky, které se honí po obloze a myslíme na ostatní, kteří mají jít dnes na Antelao.  Jeho vrchol je celý den v mraku a vůbec to tam nevypadá hezky.  Naše cesta je naštěstí celkem lehká a tak i když jdeme tři, jsme nahoře včas.  Po suťových lávkách traverzujeme a pak scházíme ke staré chatě a odtud již turistickou cestou zpět k autu.  Nádherný západ slunce nám umožňuje nafotit pár kýčovitých záběrů protějších vrcholů a za svitu hvězd opět usínáme na terase chatky.

            Tentokrát vstáváme pro jistotu už v půl šesté, protože dneska chceme s Jardou vylézt na druhý pilíř Tofany cestou Pillastro.  Čistě je to 7+, jinak 6+ A1,  800 m lezení v 18-ti délkách.  Nástup tentokrát nacházíme bez problémů, vždyť předloni jsme nastupovali skoro ve stejném místě.  I ten kout je podobný, ale tentokrát uhýbáme doprava do ploten a sledujeme výrazné spárové linie.  Tato první část stěny je mírně položená, takže nám to pěkně odsejpá.  V 11.00 hod jsme pod klíčovými délkami.  Jarda dává první převis za 7+ OS, ale je vidět, že to není zadarmo.  Já to s batohem řeším jako A1.  Následuje délka za 6 pod další převis.  Je to 40 m vytrvalostního lezení v mírně převislé stěně, takže jsem rád, když dolézám na štand.  Následuje druhý převis za 7, který Jarda opět dává OS a já opět hákuji.  Podle průvodce se na této polici máme cítit jako orli s  ochrnutými křídly a musím říct, že něco na tom bude.  Teď následuje neoficiálně klíčová délka, kterou je převislý komín za 6+.  Nevím, jak na tu klasifikaci přišli, ale opět se mi to čistě přelézt nepodařilo.  Touto délkou končí obtíže a následuje již jen sedm lehčích délek na vrchol.  Ve 13.00 hod jsme nahoře, o více než hodinu dříve, než píše průvodce.  Svačíme a kocháme se pohledem na okolní štíty a údolí.  Ještě sestoupit sutí na pěšinu a pak stejně jako včera dolů k autu.  Tam jsme zhruba za hodinu a bohatě doplňujeme ztracené tekutiny a síly.  Pak už jen zabalit, vyzvednout ostatní v sedle Tre croci a můžeme vyrazit na cestu domů. 

            Co dodat, po dvou neúspěšných výjezdech nám letos v Dolomitech konečně vyšlo počasí a mohli jsme zde zůstat po celou dobu pobytu.  Škoda jen, že zrovna v den výstupu na Antelao se klukům počasí zkazilo, ale aspoň máme důvod se sem příští rok opět vrátit.  A že krásného lezení i pro děti z kroužku mládeže je tu pořád dostatek, o tom vůbec nemusíte pochybovat.

            Ahoj   Jířa