Povýkonné výbo(u)ření
LeToš Dvořáček
Po jednom z pravidelných zasedání našeho diskusního kroužku, napadla Párka skvělá myšlenka : ,, Deme zalízt, ne?!“ Na tuto výzvu nelze reagovat jinak, než souhlasem. Jelikož jsme se právě nacházeli v královském městě Kadani, padla volba na bouldery u hradu. Co na tom, že je podzimní, umrholený podvečer, něco před 22. hodinou. Pádným argumentem je blízkost pouličních lamp a bezesporu též účast Bédi jako všestranného pozorovatele.
Při bližším ohledání místa činu zjišťuji, že se sice jedná o pěkný 4 m šutr, ale jeho velkou dnešní nevýhodu spatřuji v množství slizu ulpívajícím na jeho povrchu. Chvíli takticky vyčkávám, ale Párek nekompromisně nazouvá lezečky a brebtá něco o lehkých náhorkách. Nenechávám svému kolegovi velký náskok a už stojím pod pravou údolní hranou, která mi přišla velmi lákavou. Po několika marných pokusech udržet se vůbec ve stěně, dávám na znalce terénu a hrnu se do náhorní stěnky také. Cesta Skok za 3, dostává svého jména a tak ji v podstatě přeskakuji do vrcholového chytu a na vrchol. Zde se setkávám s Párkem, který mezitím dal boční stěnu při hraně, cestou Kopyčíž za 5 (zřejmě bez použití hrany). Jak tak meditujeme nad našimi dosavadními lezeckými problémy na tomto šutru, docházíme ke společnému závěru, že zde autoři cest užili zřejmě nám dosud neznámou klasifikační stupnici obtížnosti. Pracovní název jsme užili ČMK ( Čížova městská klasifikace) a pro zasvěcené dodávám, že si příliš nezadá s již hojně rozšířenou a oblíbenou MLK ( Mekkyho lesní klasifikace).
V tuto chvíli nás opouští náš vrchní poradce, trenér a fanda Béďa s přáním příjemného večera na rtech. Sám má ještě jakýsi ,,nábor“?! Na zbytek lezeckých problémů jsme tedy zůstali ve dvou. Po prvních úspěšně vysápaných cestách se zvedá nálada a tak hned pokračujeme dále. Já dávám druhou nejlehčí cestu zde Dynamo za 4. V tomto případě šlo o můj první a poslední OS přelez na tomto šutru. Potom se každý chvíli zaobíráme svým vesmírem. Pája opakovaně zkouší tutéž údolní hranu co já na počátku a já se pokouším rozřešit hádanku, jak dosáhnout z dobrých (asi jediných) chytů v nástupu cesty Za spoďák 6+ k jejímu závěru. Po mnoha marných pokusech se daří, ale vzhledem k výšce a výlezu této cesty bych uvítal chytače pod sebou. Opatrně sonduji situaci, ale moje očekávání jsou lichá, poněvadž Pája právě dolézá Dynamo za 4. No nic, času není nazbyt, takže rychle se pochlapit a nahoru. Místo podpory ze země se mi jí dostalo shůry.
Po zkonstatování, že už přestalo pršet a tedy to půjde o mnoho lépe vyrážíme tedy opět každý za svým problémem. Chtěl bych zkusit Čížovu spáru za 5+. Jedná se o pěkného sokolíka ve výlezu s jedním zanedbatelným oříškem. Nechápu jak se k němu dostat. Zatím co se jej snažím rozlousknout, Pája nezlomně pokusuje v údolní hraně. Zřejmě zleva doprava kroutící se hlava jedné paní, venčící svého rotvajlera, byla tou potřebnou vzpruhou a v příštím pokusu se zadařilo konečně dosáhnout na začátek výlezového sokolíka. Odsud to byly už jen tři krátká tempa a odměnou vrchol.
Následovala krátká rošáda u nástupů a už zase každý pokusujeme ve svém. Pája zkouší Čížovu spáru za 5+, a já se vracím ke své úvodní cestě večera. Jde o Hranu od hradu za 5. Opět po několikerém uklouznutí, usmeknutí a kontrolovaných odskocích se mi daří udržet všechny ty obliny a škrabičky ve správném sledu a téměř se doplazit na vrchol. Zde konstatuji, že jsem vyčerpal nejenom logické možnosti tohoto kamene, ale i současné možnosti svých prstíků a tak už jenom fandím Párkovi v Čížově spáře. Ten po několika dalších pokusech dochází ke stejnému závěru a tak vyrážíme k rodinným krbům.
Byly to krásné noční přelezy. Doufám, že také první! Kdyby ne, tak mě opravte.
Zdar Letoš